Muzikály hrané v New Yorku

V průběhu 20. století se divadlu dostalo té cti, že dalo vzniknout estetice hudebních žánrů zábavného divadla. Specifičnost muzikálu, tedy divadla, které mluví, zpívá a tančí spočívá v zábavnosti i ve vážnosti hudby, která umocňuje text a tím dodává ději funkčnost. Oproti zábavné hudbě samotné spočívá ve specificky divadelním a dramatickém fungování této hudby ve vyšším hudebním celku. Muzikál je prostoupen různými divadelními žánry (činohra, opera, balet). Na muzikálu je poutavá zejména hudba s lehce uchopitelnou, snadno zapamatovatelnou a přehlednou stavbou. Hudba dokáže jednotlivé žánry rozčlenit a vyznačit vnitřní symetrii a komplementaritu. Hudba s textem je lidskou komunikací s emocemi, intonací, se svojí silou a důrazem. Ve svém příspěvku se zabývám muzikálem, který byl považován za kulturu nižšího řádu daleko předtím, než společnost začala vidět kulturu jako celek a pokusila se o nový pohled přijímající kulturu v jejích rozmanitých formách.

Název "muzikál" je zkratkou výrazu "musical comedy" nebo "musical play", tedy hudební komedie nebo hudební drama. K hudebním komediím patří parodistické hry např. "Gentlemen Prefer Blondes", "Bells are Ringing" nebo revuální "Annie Get You Gun", či "Oklahoma" a "My Fair Lady", hry blízké operetě. Existuje celá řada znaků, jimiž se muzikál od operety značně liší. Americká hudební komedie neboli muzikál měla světový význam v tom, že muzikál znamenal obrodu či renesanci celé jedné velké oblasti hudebního divadla, hraniční oblasti mezi činohrou a operou. Tato oblast divadla, které mluví, zpívá a tančí, má sice starší a dávnější tradici než obě sousední "čisté" formy (divadlo, které jen mluví, ale nezpívá a divadlo, které jen zpívá, ale nemluví), nicméně vlastní, specifické zákonitosti této smíšené formy se mohly plně rozvinout a vyhranit až po vzniku a ustálení obou jednodušších forem "čistých".

Nejdříve měl tento smíšený typ formu určovanou francouzskou "opérou comique en vaudevilles", tzv. operou z popěvků. "Opéra comique en vaudevilles" bylo divadlo, které mluvilo, tančilo a pokud zpívalo, zpívalo nová slova na staré písně, tedy na nápěvy obecně známé. Kolem roku 1750 se forma žánru "opéra comique en vaudevilles" začala proměňovat. Na místo popěvků nastoupily nově komponované zpěvy, písně, ariety. Tak vznikl žánr "opéra comique". Německým ekvivalentem francouzské opéry comique byl "singspiel". Mezeru po zoperněné komické opeře a singspielu vyplnila po roce 1850 opereta. Začala velmi slibně, vědomě navázala na tradice někdejšího žánru "opéra comique" a dosahovala některými geniálními Offenbachovými díly uměleckých vrcholů. Zakrátko byla však opereta poznamenána postupným úpadkem, což bylo argumentem pro vznik muzikálu. Muzikál, tedy nová a vyšší kvalita v oblasti "divadla, které mluví, zpívá a tančí", svými nejlepšími díly dokázal, že "nečistá" forma hudebního divadla, forma považovaná za nižší kulturu nebo pokleslou formu zábavy, je dobrá i pro umění, a že je to dokonce forma neobyčejně působivá a sdělná.

Světový význam americké hudební komedie byl tedy v tom, že uskutečnila novou kvalitu v oblasti hudebního divadla. Opéra comique (a singspiel) byla divadlem pravdy o lidech, pravdy upřímné a poněkud naivní, a celý umělecký vzestup byl dán touto skutečností. Naproti tomu pozdější vývoj operety tuto pravdu odstranil. Muzikál tak znamenal návrat hudebního divadla k autentičnosti a k pravdě o lidech a člověku.

K prvnímu uvedení muzikálu na evropský kontinent došlo již v roce 1928, a to "Vest Pocket Revuí". Den 6. března 1948 je datem pražské premiéry muzikálu "Finian's Rainbow" na jevišti Divadla V + W. Toto první úspěšné provedení amerického muzikálu dosáhlo téměř tří set repríz a vešlo do dějin československého divadla a do dějin české písničky jako Divotvorrný hrnec. Londýnská divadla převzala "Oklahomu" hned po New Yorku v roce 1943. Stockholmská revuální a operetní scéna Oscars-Theatern již předtím inscenovala "Robertu" a "Brigadoona", i když pravděpodobně jako operety, ne muzikály. Rok 1961 byl rokem uvedení "My Fair Lady".

 

 

Především je to mnohotvárnost, v čem je síla muzikálu, neboť muzikál není vázán na žádné klišé ani na schematické rozdělení typů a čím bližší je každodennímu životu obecenstvu, tím je lepší. Jeho problémy jsou problémy dnešních lidí, od drobných starostí kohokoli z nás až po otázky politické. Muzikál se odehrává v aktuální dobové kulise. Jeho postavy mluví obyčejnou řečí a jednají co nejskutečněji. Muzikál je spíše činohra s hudbou než opereta. Často se tu objevují náměty ze světové literatury, od klasické komedie, satiry, přes dramata až po romány Shakespearovy, Voltairovy, Dickensovy nebo Shawovy a dalších. Muzikál představuje nápaditost, brilantní dialogy, vybroušené pointy a řemeslnou dovednost, jimiž se vyznačují mnohá libreta muzikálů. Všechno, co se odehrává na jevišti, musí vyplynout z děje. Písně a songy nesmí děj rozdrobovat, ale musí z něho vyrůstat. Song musí zhušťovat děj scény a melodií i textem zdůraznit její nejpodstatnější rysy. Pro muzikál není podstatnou otázkou "co", nýbrž "jak". Obsazení muzikálu vyžaduje všestranné herecké talenty. Herec musí umět mluvit, zpívat, tančit, v krajním případě ovládat i pantomimu, akrobacii a ekvilibristiku.

Osudem muzikálu bylo, že vznikl jako žánr na periférii umění, žánr okrajový. A nejen to. Byl to žánr hraniční a mezní. Ležel na hranici mezi uměním a zábavou, na dělící čáře mezi hudbou a divadlem a na předělu mezi činohrou, operou a baletem. Je územím nikoho nebo společným územím všech. Je ovšem územím zcela autonomním, s vlastními specifickými zákonitostmi.

My Fair Lady

Premiéra: 15. března 1956, Mark Hellinger Theatre, New York

My Fair Lady je hudební komedie zpracovaná podle "Pygmalionu" Georga Bernarda Shawa, je označována za hit všech dob populárního hudebního divadla. Muzikál pojednává o legendárním starověkém králi a sochaři Pygmalionovi, který se zamiluje do sochy, jenž sám vytvořil a které Afrodita vdechne život. Muzikál je doprovázen Loeweho obdivuhodnou hudbou, nápaditou, emocionálně působivou, elegantní a přístupnou, která je rovnocenná i tam, kde nemá charakter písně, ale jen ilustruje jednání osob.

West Side Story

Premiéra: 26. září 1957, Winter Gardem, New York

Jerome Robbins transponoval Shakespearovu hru "Romeo a Julie" do hudebního dramatu odehrávajícího se v západní části New Yorku. Na místa svářících se šlechtických rodů Capuletů a Montaguů ve středověké Veroně vstupují dnešní gangy mládeže, kteří spolu bojují na ulicích periférie, přičemž Romeo-Tony a Julie-Maria k nim náleží. Při střetnutích mezi bandami dochází k bitkám a vraždám. V muzikálu má balet úlohu činitele děje, je přímo jeho konstituční složkou. Vrcholem děje jsou velké baletní scény ztvárňující boje znepřátelených gangů.

Hello Dolly!

Premiéra: 16. ledna 1964, St. James Theatre, New York

Tento příběh je příkladem toho, jak může námět projít několika rozličnými divadelními formami. Jako první ho zpracoval Plautus, který ho dokonce prý převzal od Řeků. Angličan John Oxenford (1812-1877) napsal frašku "A Day Well Spent", kterou přetvořil velký rakouský dramatik Nestroy na jednu ze svých nejlepších frašek se zpěvem "Einen Jux will er sich machen" (1842). V roce 1933 upozornil Max Reinhardt na námět amerického básníka Thortona Wildera, který z něho vytvořil "Obchodníka z Yonkersu". O dvacet let později Thorton Wilder pro námět sáhl ještě jednou a vznikla hra "The Matchmaker" (Dohazovačka). Hra překonala všechny broadwayské rekordy a verze ústřední písně v podání Luise Armstronga oběhla svět tak spontánně jako žádný jiný muzikálový hit.

Muzikálová kultura s sebou táhla masy a mohla děkovat především nahrávkám, které v mnoha případech předcházely divadelnímu uvedení. Muzikál přinášel důležitá témata sahající po samotném smyslu života a existenci člověka, zahrnoval náměty víry a odstraňoval sociální rozdíly. Divák přijímá dílo jako sled inscenačních, komunikačních a hudebních prvků, které jsou v částech sestaveny hierarchicky nebo rovnocenně, sestaveny jsou i samostatně nebo jako doplňující se prvky a tím vzniká monumentální hudební dílo, které je uměleckým zpracováním života, zpracováním baladickým, hudebním dobrodružstvím, či třeba progresivním dílem baletním.


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.