První čeští filmoví herci

Filmové herectví byla před začátkem 19. století kapitola, o které se nám ani nesnilo. Období 19. století převratně rozšířilo hranice světa a současně poskytlo člověku účinné prostředky poznávání skutečností, které ho obklopovaly. Toto období je přízviskem prvního systematického utřídění obrázků, jejich pohybu, prvního kinematografu a začínajících umělců, kteří si stále uvědomovali, jak nedokonalé jsou prostředky, které používají a stále častěji se snažili překonat omezení a nedostatky, které tyto prostředky s sebou nutně nesly. Skutečná umělecká díla se však rodí z vítězného přemáhání obtíží a zdolávání překážek. 

Filmový druh umění znamenalo otevření nových perspektiv rozvoje člověka a nové obzory, které ti, jenž byli tvůrčího nadání a ambicí ztvárňovali do nových a jiných pohledů, nového vyjádření a nové či jiné prezentace světa. Šlo o vyjádření veškerého bohatství, prostoty, rozmanitosti i jednoduchosti světa. Šlo o vyjádření charakteristiky životů a povah lidí, situací, životního štěstí či nesnází a jejich řešení. To vše začalo obrazem poskytovat filmové herectví, které tímto vměstnalo rozmanitost lidských životů a celého světa do uměleckých snímků filmu a jeho představitelů. První představitelé českého filmového herectví byli tři, Anny Ondráková, Karel Lamač a Otto Heller. K nim přistoupili další, a to Theodor Pištěk, Martin Frič, nebo třeba Jan Werich, Jiří Voskovec, Vlasta Burian, Antonie Nedošínská a jiní. Pojďme se podívat na první představitele českého filmového herectví a začátky jejich filmové tvorby.

 

První čeští filmoví herci

Byli čtyři. Trojice Lamač-Ondráková-Heller vytvořili "silnou čtyřku". Na čtvrtém místě se kromě Pištěka, kterému ovšem v této sestavě náleželo přední místo, objevovaly i další osobnosti českého filmu, např. Josef Rovenský nebo Martin Frič. Název "silná čtyřka v českém filmu" se však objevil až v době, kdy se tyto osobnosti éry němého filmu začaly českému filmu vzdalovat. Jejich nelehká cesta k úspěchu je popsána ve Filmovém kurýru z května roku 1928: "Silná čtyřka v našem filmu: Lamač-Ondráková-Pištěk-Heller. ... Naše Silná čtyřka neměla tak senzačního zrození jako americká Big Four; musila se probít těžkými dobami českého filmu, a chtěla-li si zajistit světovou úroveň, musila si uvědomit, že jediná cesta k úspěchu spočívá v poctivé snaze a cílevědomé, neúnavné práci... ." Filmový kurýr sledoval "silnou čtyřku" po celý rok a přinášel o ní pravidelná svědectví, v různých obměnách osobností, ocitajícími se na čtvrtém místě (např. Ondráková-Lamač-Pištěk-Heller, nebo Lamač-Ondráková-Rovenský-Heller apod.).

Anny Ondráková

Anny Ondráková měla štěstí, že se dostala pod Lamačovu režii. Její začátky v českém filmu neměly snad jiné pozitivum než její fotogenický obličej. Anny jen dobře filmovala, ale teprve Lamač z ní udělal herečku. Ondráková se pevně etablovala jako nejjasnější hvězda na chudém nebi českého filmu. Její příznačnou vlastností bylo, že nekopírovala, že směrnice, které jí Lamač vytkl, dovedla využít osobitě, samostatně.

Hvězdy se rodí nenápadně. Děvčátko, které se narodilo 15. května 1902 v polském Tarnówu, kde právě pobývala rodina jejího otce, důstojníka rakousko-uherské armády, dostalo jméno Anna Sofie Ondráková. Její dětství nebylo nudné. Učení ji nikdy příliš nezajímalo a jeptišky, ke kterým chodila v Praze do školy, prorokovaly, že z ní nikdy nic nebude.

Její první debut byl ve filmu Dáma s malou nožkou. Vzpomíná na to Přemysl Pražský: ..."Hlavní herečka tohoto filmu, jehož režii mi svěřili, měla nožku až tuze normální. Hledal jsem tedy vhodnou malou nožku. Jdu po Václavském, viděl jsem u čističe dívku s nožkou skutečně malou a pěknou, domluvil jsem se s ní ... a tak se dostala do českého filmu Anny Ondráková, která hrála i v dalším mém filmu toho roku."

Ve Švandově divadle hrála mladičká Anny ve Wedekindově hře Lulu. Dne 10. října roku 1919 v pražském kině Lucerna měl premiéru film Palimpset, ve kterém účinkovala Anny Ondráková s Karlem Lamačem. Následujícím filmem Gilly poprvé v Praze začíná dlouholetá spolupráce Anny s Karlem Lamačem. Film měl velký úspěch a publikum o výkonu Anny Ondrákové referovalo s nadšením. Na Silvestra roku 1920 přišel do kin první film Tam na horách, ve kterém Anny dostala vedlejší roli Jarmily, dcery bohatého sedláka, a zazářila. O filmu Zpěv zlata se některé listy zmiňují jako o “významné premiéře českého filmu”. Film Setřelé písmo byl natočen s použitím nedokončeného snímku Palimpset na popud Karla Lamače v berlínských a vídeňských ateliérech, v režii Josefa Rovenského.

V listopadu roku 1921 měly premiéru hned dva filmy s Anny Ondrákovou, a to Příchozí z temnot a Otrávené světlo. Film Příchozí z temnot režíroval Jan S. Kolár a film Otrávené světlo byl v režii Jana S. Kolára a Karla Lamače. Oba filmy byly plné napětí a dobrodružství. V prvním z nich hrála Ondráková dvojroli statkářovy ženy Dagmar a snové Aleny. Tento film byl jedním z prvních českých snímků, který byl úspěšně uveden i v cizině. Ve druhém filmu, kritika opět vyzvedla účast Anny Ondrákové na úspěchu filmu u publika.

V novém českém filmu Drvoštěp vytvořila postavu hlavní hrdinky, statkářovy dcery Annie, opět ve společnosti Karla Lamače, který se ujal ústřední mužské role a režie, Theodora Pištěka a Josefa Rovenského. V roce 1923 natočila Anny Ondráková další filmy, a to ztřeštěnou komedii Tu-ten-kámen s podtitulem Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku, dále situační komedii Únos bankéře Fuxe a film s mezinárodním obsazením Muž bez srdce. Objevila se v hlavních rolích Lamačových filmů, dramatickém snímku Bílý ráj a komedii Chyťte ho! Roli Amálky ztělesnila v komedii Vdavky Nanynky Kulichovy.

Následovala role v Lamačově životopisném filmu o Karlu Havlíčkovi Borovském, nazvaném 1848 nebo také Dvě lásky Karla Havlíčka Borovského. Se Suzanne Marwille se Anny Ondráková setkala ve filmu Šest mušketýrů a v Lamačově filmové adaptaci divadelní hry Aloise Jiráska Lucerna sehrála roli kněžny. U všech filmů se Anny dočkala pochvaly.

Ve filmu Do panského stavu si Ondráková zahrála vedlejší roli Pepiny, neteře oblíbené hlavní hrdinky a hlavní ženskou roli chudé dívky Lidušky, která se stane ženou hraběte, si zahrála v dalším Lamačově filmu Hraběnka. Roli Melanky ztvárnila v Pantátovi Bezouškovi; hrála ve filmu Sladká Josefínka a Květ ze Šumavy. Film Květ ze Šumavy zaznamenal i velký úspěch na plátně anglických kin. V té době Anny Ondráková byla již skutečnou hvězdou evropské velikosti. Zcela mimořádného úspěchu dosáhla dvěma filmy v Berlíně, a to Saxofon Suzi a Anny, pozor – policajt!, oba v režii Karla Lamače.

V roce 1931 natočila v Lamačově režii a po boku Vlasty Buriana film On a jeho sestra. Byl to její první zvukový film. Film On a jeho sestra se dodnes vrací na televizní obrazovky, stejně jako Kantor Ideál, nebo Důvod k rozvodu, poslední český film, který Anny Ondráková natočila. 

Karel Lamač

Karel Lamač “měl vzácnou režisérskou dovednost připoutat diváka co nejúže k filmu, nedovolit mu, aby jeho pozornost ochabovala.” Karel Lamač se narodil dne 27. ledna 1897 v rodině bývalého tenoristy Národního divadla Karla Lamače, poté majitele prosperující lékárny U Zvonu v pražských Košířích. Mladého Karla studium farmacie nezajímalo a protože v té době bylo nezbytné, aby se naučil německy, poslal ho otec do Drážďan. Zde se šestnáctiletý Karel seznámil se zástupcem firmy Ernemann, zabývající se výrobou kinotechniky. Nový obor ho okamžitě zaujal. Rozhodl se opustit farmacii a stát se kameramanem.

Na inzerát se dostal do Excelsiorfilmu a stal se technickým ředitelem. Pro první velkofilm Excelsiorfilmu Utrpením ke slávě se nedostávalo herců, proto Lamač musel nastoupit do své, nyní první role českobratrského písmáka. Vzhledem k soustavnému nedostatku hereckých sil, dostával role další. Režisér Richard Branald ho obsadil do svého dalšího filmu Alois vyhrál los. Jenže Lamač měl ještě další sen, a to režii. Ten si začal plnit sám, ve vlastní produkci.

Následoval film Vzteklý ženich, u něhož se filmové materiály nezachovaly a jsou považovány za ztracené. V srpnu roku 1919 měl premiéru film Akord smrti. Největší podíl na filmu měl Jan S. Kolár, který ho vymyslel a sepsal, s Lamačem zrežíroval a oba si v něm také zahráli.

První samostatný film natočil Karel Lamač až v roce 1920, nazýval se Gilly poprvé v Praze a v listu Kinopublikum se o něm píše: “Překvapením bylo předvedení Lamačovy výtečné grotesky Gilly poprvé v Praze. Obrázek je dokladem nejen, že naši umělci dovedou mnoho se od Američanů učit, ale že dovedou také mnoho udělat. Groteska hýří výbornými ztřeštěnými nápady, má pohyb, má světlo a hlavně život. Obecenstvo jistě se bude znamenitě baviti, neboť i provedení je tentokráte prvotřídní a je dalším dokladem, že i my máme “své lidi”. Zmiňujeme se o výborné postavě p. Lamačově… .”

V roce 1920 hrál Lamač ve filmu Tam na horách, Zlatá žena a Magdalena. V Majerově melodramatu Magdalena hrál Lamač ústřední roli. Ve filmu Setřelé písmo hraje Lamač roli padoucha, který v závěru filmu zahyne pod svou padající sochou. V roce 1921 se vrátil ke spolupráci s Kolárem a vznikl úspěšný film Otrávené světlo. Lamač opět zazářil jako režisér i jako představitel hlavní role po boku Anny Ondrákové. V roce 1922 natočil Lamač lehkou komedii Drvoštěp, kde si pro sebe a Anny Ondrákovou vyhradil hlavní role.

V roce 1923 při natáčení filmu Tu-ten-kámen se setkal o pět let mladším Martinem Fričem, tehdy začínajícím. Bylo to osudové setkání a Lamač ho přizval ke spolupráci na scénáři k filmu Bílý ráj. Film přinesl úspěch a podařilo se ho prodat do zahraničí. S Václavem Wassermanem napsal Lamač scénář k filmu Chyťte ho! s Anny Ondrákovou v hlavní roli. V roce 1925 spolu s Theodorem Pištěkem natočil film 1848 – Karel Havlíček Borovský a Jiráskovu divadelní hru Lucerna. Pražský kritik Otakar Štorch Marien o zfilmování Lucerny napsal: “Zfilmovanou Jiráskovu Lucernu je v každém případě nutno zařaditi mezi nejpečlivěji u nás vyrobené filmy. Budiž uznána pietní úcta, s níž jak režisér, tak herci přistoupili k půvabné pohádkové hře Jiráskově, jež … má lyrický kouzelný svit kolem svého námětu od prvého do posledního aktu. Těší nás fakt, že s českými herci lze již počítati i pro filmy náročnější, že záleží jen na přísné, sebevědomé a ukázněné režii a na nekompromisním libretu, aby mohla býti nastoupena úspěšnější cesta, než na níž se kymácel český film až na nepatrné výjimky doposud. … .”

V roce 1925 vznikla nová výrobní společnost ELPE, jejíž název byl složen z iniciál Lamač – Pištěk. Prvním filmem vyrobeným v novém ateliéru byla Hraběnka z Podskalí. Scénář napsal Lamač s Pištěkem a spolu s Anny Ondrákovou si v něm také zahráli. Na podzim téhož roku přišla objednávka na zfilmování v té době populární knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Libreto k filmu bylo svěřeno Václavu Wassermanovi, režie Karlu Lamačovi. Film byl uveden do kin v únoru roku 1926. V titulní roli zazářil Karel Noll, Karel Lamač hrál ve filmu dvě role, hostinského Palivce a nadporučíka Lukáše, v roli paní Müllerové se objevila Antonie Nedošínská. Lamač s Wassermanem dali v témže roce vzniknout filmu Pantáta Bezoušek.

V roce 1927 Karel Lamač natočil melodrama Květ ze Šumavy, které mělo opět úspěch u publika a bylo dobře přijato i kritikou. V následujících letech ještě natočil film Dcery Eviny a poslední dva filmy němé éry Hřích a Hříchy lásky, kde se vedle českých herců objevili i herci zahraniční.

V roce 1930 založil v Berlíně vlastní produkční firmu Ondra-Lamač-Film. Ale to už film promluvil.

Otto Heller

Otto Heller se narodil 3. září 1896. Začínal jako uvaděč v kině Lido-bio, kde při představení také obsluhoval gramofon a učil se promítat. Ještě před 1. sv. válkou se stal promítačem v Lucerně, jako promítač působil na italské frontě. Později se dostal do vojenských filmových laboratoří ve Vídni. Spolupodílel se na natáčení příjezdu prezidenta Masaryka do Prahy. Začal spolupracovat se Svatoplukem Innemannem, se kterým natočil v roce 1919 svůj první film Československý Ježíšek. V Excelsiorfilmu se seznámil s Karlem Lamačem a spolupracoval na prvním Lamačově filmu Vzteklý ženich a jeho dalším filmu Alois vyhrál los.

První samostatný film Probuzené svědomí, natočil Heller v ateliérech Pragafilmu. Následující film Záhadný případ byl natočen v ateliérech Wetebu. Na tvorbě filmu Krasavice Káťa se setkal s Václavem Binovcem a Suzanne Marwille. Heller natočil Komediantku a Setřelé písmo. Do zahraničních ateliérů se dostal při natáčení filmu Zpěv zlata. S Binovcem ještě natočil Plameny života. S Kolárem spolupracoval na filmech Příchozí z temnot, Roztržené foto a Kříž u potoka. V článku listu Divadlo budoucnosti se o filmu Kříž u potoka píše: “Otto Heller. Jeden z našich nemnohých operatérů, a sice jeden z nejlepších, během své praxe může se pochlubiti krásnou řadou fotografických úspěchů a je potěšitelným zjevem, že jeho pilná práce svými výsledky důsledně směřuje vzhůru, takže přirozeně jeho poslední dílo Kříž u potoka stojí v každém směru nejvýše a překonává vše, co krásného Heller dosud vytvořil. … .”

Heller byl také u první filmové režie Theodora Pištěka, s nímž natočil film Trny a květy. S Pištěkem ještě v roce 1922 natáčel film Proudy a v roce 1926 film Aničko, vrať se! Filmy Venoušek a Stázička, Josef Kajetán Tyl, Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka, se silně zapsaly do srdcí diváků, a to i nemalou zásluhou Hellerovy fotografie.

V následujících letech spolupracoval Heller s řadou dalších režisérů, např. Karlem Antonem: Únos bankéře Fuxe, Poslední polibek, Maharadžovo potěšení, Tu-ten-kámen, Emanem Fialou: Proč se nesměješ a jeho bratrem Ferencem Futuristou: Za oponou smrti, apod. Nerozlučnou dvojici vytvořil s Karlem Lamačem, se kterým také natočil nejvíce filmů.

Zcela mimořádný úspěch přinesl dvojici Lamač-Heller film Bílý ráj, komedie s Anny Ondrákovou Chyťte ho!, Karel Havlíček Borovský, film Lucerna, Hraběnka z Podskalí, Dobrý voják Švejk a jeho pokračování Švejk na frontě, Pantáta Bezoušek a Květ ze Šumavy. S Lamačem Heller natočil v Čechách ještě dva filmy, a to Hřích a Hříchy lásky, pak odešel společně s Anny Ondrákovou do zahraničí. Heller se však stale do Čech vracel a v roce 1928 se podílel na režisérském debutu Martina Friče Páter Vojtěch.

V dalších letech Otto Heller natočil více než čtyřicet filmů, ale to už byla éra němého filmu pryč.

Theodor Pištěk

“Na Theodora Pištěka možno v každém případě spolehnout. Je všestranný herec, který dovede se zhostit každé úlohy s uměleckou seriózností. Je jeden z mála těch, kteří své poslání v českém filmu chápou opravdově s láskou.” S filmovou postavou rádce prince Radovana z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, se Theodor Pištěk pravidelně vrací na televizní obrazovky více než padesát let.

V roce 1920 Theodor Pištěk debutoval ve filmu Dvě matky a jen v českém němém filmu vytvořil za pouhých devět let dalších sedmdesát pět rolí. Do srdcí diváků se zapsal především jako otec Kondelík.  “Já totiž hraju dědky už od svých třiceti let,” vypravuje sám o sobě Pištěk. “Byly pro mne totiž vybírány role kondelíkovské a z té dlouhé řady rolí, jimiž jsem měl prokázat své herectví, byly dobré dvě třetiny role tatíků, tchánů a přirozeně též dědečků, lesníků s bíbrem i bez bíbra, zkrátka role fotrů se na mne jen sypaly, takže – chtěl-li jsem se jako herec udržet ve formě, musil jsem přibrat na váze, abych tak řekl, zblahobytnět, abych nebyl vyhladověn tím, že Pištěka jako herce chtěl málokdo, ale Pištěka jako figurantního ředitele školy, přednostu úřadu i domácnosti, pana domácího či ředitele továrny, průmyslníka, bankovního ředitele, bonhomního ministra – chtěl každý. A tak jsem zkondelíkovatěl, stal jsem se velmi hledaným typem a v druhé řadě hercem. Ale o tom ať jednou mluví jiní …”.

Z iniciál L (Lamač) a P (Pištěk) vznikla výrobní filmová společnost ELPE. Film Karel Havlíček Borovský byl v režii obou zakladatelů společnosti ELPE, Lamače a Pištěka, natočen a oba si v něm také zahráli, Pištěk ve dvou rolích. Zajímavou filmovou rolí byl statný mlynář Libor ve hře Lucerna, nesmrtelný Kondelík ve filmovém zpracování Herrmannova románku Otec Kondelík a ženich Vejvara. Jako mlynář Libor byl Theodor Pištěk kritikou přijat příznivě, zato jako otec Kondelík sklidil velké ovace, o jakých se mu ani nesnilo. Stejný úspěch se nesl i v pokračování Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Pištěk si tuto roli zopakoval i ve filmu zvukovém. Vedle toho Pištěk zazářil i v roli opilce Jozífka v Krňanského filmu Bahno Prahy.

Theodor Pištěk byl neobyčejně pracovitý člověk. Jen v Čechách točil ročně kolem deseti filmů, sedm filmů během němé éry režíroval, ke dvěma filmům napsal scénář. Dále vedl kantýnu na Kavalírce, přijal místo ředitele nově otevřeného automatu v Lucerně, vydával časopis Revue filmu a ve Filmovém kurýru řídil rubriku Co chcete vědět.

Jeho posledním filmem němé éry je Takový je život. V prvním českém zvukovém filmu Tonka Šibenice hrál roli opilce.

Martin (Mac) Frič

Martin Frič byl blízkým spolupracovníkem Karla Lamače a Otty Hellera. List Hollywood napsal: “Náš film by měl míti více takových pracovníků, jako je Mac Frič. Jest malířem, scénáristou, hercem a režisérem v jedné osobě. Museli byste jej poznati blíže, abyste mohli oceniti všechny tyto jeho schopnosti, ba dokonce byste objevili i další.”

Martin Frič se narodil 29. března 1902 na Královských Vinohradech. V šestnácti letech odešel k divadlu. Jeho prvním filmem byl Páter Vojtěch a od tehdy na českém filmovém nebi vyšla nová režisérská hvězda. “Frič jako režisér jest především silnou individualitou. Podařilo se mu v Páteru Vojtěchovi skvěle zvládnouti vynikající náš herecký soubor a donutiti jej k překvapujícím výkonům. Páter Vojtěch … jest kabinetní ukázkou čisté, poctivé práce a nadprůměrné režisérské inteligence.

Frič nejenže s překvapující lehkostí svázal značné chronologické rozpětí dramatu, dokonce obohatil děj několika hodnotnými nápady jedinečné působnosti. Technicky podařilo se Fričovi mistrně vyjádřiti několik situací, hlavně v dramatické krizi. Páter Vojtěch po stránce režijní jest mezníkem v naší filmové výrobě, pokud těží náměty z lidových románů. … .” Titulní roli mladého kněze vytvořil Karel Lamač, jeho lásku Suzanne Marwille a otce hlavního hrdiny hrál Josef Rovenský. Ve filmu se objevuje celá řada, v té době zkušených herců, a to Eman Fiala, Ferenc Futurista, Jindřich Plachta a také Jaroslav Marvan.

Scénář k filmu Varhaník u sv. Víta napsal Vítězslav Nezval, ale námět mu poskytl sám Martin Frič spolu s Václavem Wassermanem. “Je to jeden z nejlepších filmů, jež se u nás udělaly, a spontánně jej nadřaditi nad ty různé více méně tristní produkty, jež u nás s tituly “českých filmů” přešly v posledních dobách promítací plochu. Námět filmu je romantický, ba násilný. Ale je promítnut se skutečnou vervou a scénárista z něho vytěžil tolik skutečně pronikavě tvarových a pohybových detailů, že máme ve šťastných chvílích filmu dojem absolutní čistoty umění, což u našich filmů se stává zřídkakdy. … Na další výkony režiséra Friče můžeme býti skutečně zvědavi. Doufejme, že od Varhaníka nepovede cesta k žádnému kýči.”

Posledním němým filmem Martina Friče byl film Chudá holka, ve kterém si zahrála jeho žena Suzanne Marwille. Film měl premiéru 28. února roku 1930. O den dříve měla premiéru Tonka Šibenice, první český zvukový film. Éra němého filmu skončila, filmový zvuk přinesl Martinu Fričovi nové možnosti, kterých dokázal plně využít. Natočil na osmdesát dalších filmů a nikým už nebyl překonán.[1]

 

[1] Použitá literatura:

1) BOUŠOVÁ, Kateřina. Než film promluvil. Němý film 1896-1930. Praha: Nakladatelství XYZ, s.r.o., 2012. 358 s. ISBN 978-80-7388-651-6.

2) TOEPLITZ, Jerzy. Dějiny filmu. 1. díl. 1895-1918. Praha: Panorama nakladatelství a vydavatelství v Praze ve spolupráci s Československým filmovým ústavem, 1989. 291 s. 11-118-89.

Zdroje fotografií:

1) https://cz.pinterest.com/

2) http://m.foto.osobnosti.cz/

3) https://www.fdb.cz/

4) https://www.super.cz/

5) http://www.filmavideo.cz/

6) https://www.osobnosti.cz/

7) https://www.ceskatelevize.cz/

8) https://www.csfd.cz/

9) https://kultura.zpravy.idnes.cz/

 

 

 


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.