Celoživotní učení

Účelem mého příspěvku není hovořit o vzdělávání. Tento pojem, podle mého názoru,  nevystihuje věrně podstatu věci. Já se vždy učila, nevzdělávala jsem se. Učení bylo pro mě vždy vnitřní záležitostí, záležitostí motivace; toho "chtít". Chtěla jsem a chci. Vždycky tomu tak bude i za cenu stanovení limitů v mém soukromém životě. Jinými slovy, moje učení se je vztahem uvnitř mě, vztahem k sebe samé, je to moje osobnost, můj charakter, a toto učení není zprostředkované a tudíž nemůže být ani institucionální. Moje učení se, je poznávání ponejvíce z knih, z profesních a osobních zkušeností. Ano, nic jiného to není. Že to není dost? Možná ne. Pokud poznáváme z psaného slova, tedy literárně, pak poznáváme z různých knih či jiné písemné formy, a to nejen z odborné literatury, nýbrž i literatury krásné.

Není nad krásnější poznávání než v posedu s knihou, třeba detektivkou nebo nějakou dobrodružnou literaturou. Ano, i to je učení se. Poznáváte vyjadřovací styl autora, jeho důvtip a různé charaktery postav, myšlenky hlavního hrdiny se zanedlouho stanou vašimi myšlenkami (nebo naopak si řekněte, že byste takhle nepostupovali a udělali byste úplně něco jiného než on), rozvíjíte fantazii tím, že předem dotváříte děj (Co se asi stane? Jak to dopadne? Kdo je vrahem?), díky odborné terminologii v knize se posouváte dál, stejně jako díky popisu např. policejních postupů při vyšetřování. Vaše představa získává nový a větší rozměr, vy už nevnímáte jen kontury, ale máte přehled i o obsahu. Už nejsou jen pojmy, ale tím, že "něco" je zasazeno do příběhu, už získáváte jinou optiku a víte, odkud pojem pochází, kam ho zařadit, s čím je spojen a znáte jeho obliny příběhem, na jehož základě získal praktický ráz. Sebevzděláváte-li se, potřebujete časový prostor prakticky neomezeně a i volný čas nakonec volným není, neboť sebevzdělávání či lépe sebeučení se vám zaručeně vyplní jeho nejmenší skuliny. Pevně věřím, že existuje mnoho lidí, kteří se rádi učí a doufám, že jich bude neustále přibývat, neboť sebeučení se je o životě nás všech.

 

Celoživotní učení

 

Za významný faktor úspěšného vzdělávání považuji hodnotu a sílu motivace, která je jakýmsi vnitřním popudem, hnacím aktivátorem, uspokojujícím lidskou podstatu. Potencionálně se dnes může nebo musí vzdělávat a učit se takřka každý a motivace je tedy v procesu učení hlavním problémem.

 

Účast na vzdělávání ovlivňuje celá řada faktorů, mezi nimiž jsou:

 

1)osobnostní charakteristika,

2)společenské klima a společenský rámec ve vztahu k učení,

3)témata a výzvy,

4)okolí a vztahy,

5)životní situace.

 

Motivy mohou být různé, od zvídavosti, radosti z poznávání a učení se, přes použitelnost naučeného při řešení problému až po např. touhu po sociálním uznání a prestiži. Motivy můžeme rozlišovat na hodnotné (vnitřní – zájem o věc, radost z poznání) a méně hodnotné (vnější – prestiž, odměna). Většinou působí celý komplex motivů, který se vyvíjí a mění a který se nedá jednoznačně hierarchizovat. Motivy k učení se začínají vyvíjet již v rané socializaci a jsou výsledkem učení a zkušenosti s učením. Motivy také musí mít i určité sociální zázemí a domnívám se, že učení se dospělých probíhá nejen z důvodu řešení konkrétních problémů, nýbrž také za účelem uspokojení určitých poznávacích zájmů.

 

Motivace je u každého jiná. Poměrně dobře se dají zjistit motivační rozdíly podle věku, podle socioekonomického statusu, dosaženého vzdělání, podle pohlaví a životních okolností (např. rodinný stav, město - vesnice apod.). Obzvláště s vyšším věkem dochází k orientaci na uspokojování vyšších potřeb. Motivy by proto měly být analyzovány a zařazeny do širšího komplexu cílů, účelů, plánování a výběru metod.

 

Celoživotní učení je koncepcí založenou na potřebě permanentní kultivace člověka. Poskytuje možnost vzdělávat se v různých stádiích rozvoje jedince v souladu s jeho zájmy, úkoly a potřebami, a to až do úrovně jeho možností. Celoživotní učení se chápe jako zásadní změna pojetí celého vzdělávání, kdy všechny možnosti učení, ať v tradičních vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému či mimo ně, jsou chápány jako jediný propojený celek, který dovoluje rozmanité a četné přechody mezi vzděláváním a zaměstnáním a který umožňuje získat stejné kvalifikace a kompetence různými cestami a kdykoli v průběhu života.

 

 

Hodnotu sebevzdělávání je zapotřebí uznat, zvnitřnit ji. Nejde jen o získávání poznatků a dovedností, ale o integraci učení do zodpovědného formování a plánování celého života. Vzdělávání, resp. učení se je součástí celoživotní etapy jedince a stává se tak i nutnou součástí životní praxe a formování života, je integrované do každodenních aktivit a životního plánování.

 

Každý, kdo se učit chce, se také učit bude.

 

 

V procesu učení člověk získává nejen znalosti a kvalifikace, ale také životní kompetence. Životní kompetence lze zprostředkovat pomocí organizovaného vzdělávání jen v omezené míře, jejich zdrojem je hlavně aktivní život sám. Zdrojem aktivního života je opět motivace. Přenést všechnu zodpovědnost za učení na školství by bylo nežádoucí, neboť by to vedlo k "pedagogizaci" společnosti a infantilizaci člověka.

 

 

V důsledku diskuze na poli UNESCO vznikly dvě základní koncepce realizace celoživotního vzdělávání a učení se. První koncepce se označuje jako maximalistická a vychází z nutnosti transformovat společnost v učení podporující prostředí. Jelikož formální vzdělávání nemůže zajistit veškeré společensky a individuálně nutné učení, musí se přeměnit práce, volný čas, rodina, média, kultura, sport atd. v místa rozvoje osobnosti a učení se. Druhý minimalistický koncept se koncentruje na tvorbu sítě vzdělávacích institucí. Zvyšující se konkurence v ekonomické sféře, deregulace zodpovědnosti za vzdělávání na podniky a jednotlivce, krize státních rozpočtů a financí, podpořily myšlenku sebeřízeného a sebeorganizovaného učení. V tomto smyslu, domnívám se, je důležité uvědomit si nezbytnost překonat čistě institucionální přístup k učení se člověka. Celoživotní učení je možné a je nutné. Kromě toho je krásné, neboť vzdělávání či učení se je hodnotou samo o sobě.

 

 

Učení se dospělých můžeme dělit na formální, neformální a informální. Neformální a informální učení je učení organizované někým jiným, nebo sebeorganizované a jedná se o různé druhy učení se incidentního en passant učení, které je součástí životních událostí a aktivit. Informální učení v životních situacích probíhá vně formálních vzdělávacích organizací jako součást jiných činností. Jedná se o reflexivní zpracování zkušeností získaných v práci, ve styku s jinými lidmi, o vyhodnocení vlastního jednání a situací, nebo o vlastní "vzdělávací projekty". I toto učení může přejít v určitou organizační formu.

 

Pozitiva informálního učení:

1)Učení je spíše spojeno s reálnými situacemi a problémy. Vede tedy ke zvládání problémů a ke kompetencím.

2)Učení vychází ze zájmů jednotlivce, a proto odpadá do značné míry problém motivace.

3)Učení vede k rozvoji osobnosti, neboť je spojeno s reflexí a se zabudováním výsledků učení do vlastní biografie.

 

 

Celoživotní učení lze pojmout jako sebeřízené učení. Sebeřízení je nástrojem, dá se včlenit do veškerého učení a zahrnuje i osobní reflexi (sebereflexi). Vlivem sebereflexe se jedinec učí lépe, snadněji přijímá kritiku, neboť kritikem je on sám (případně kolegové v práci), a ta je nosným kamenem pro další vzdělávání či učení se. Čím více se jedinec učí, tím více je mu učení i vzdělání hodnotou a více si ho váží. Hovoří se o "zavedení a implementaci konceptu celoživotního učení pro všechny skupiny a jedince, které znamená významnou proměnu vzdělávacího systému a jeden z principů evropské, a tedy i české vzdělávací politiky" (Bílá kniha, r. 2001, s. 17). Může to být, ale tento podnět stále vidím jako podnět k formálnímu učení, které je postaveno naroveň systému vzdělávání. Učení musí být v člověku uvnitř, možná to snad ani není touha po vyšší kvalifikaci (funkci), širším kompetencím, respektu či uznání, pro mě jinak hodnot dosažitelných jiným (subsidiárním) nástrojem, který nemusí souviset s potenciálem učení. Nástroj, o kterém píši a který mám na mysli, slouží k něčemu jinému. Je to něco víc, jde o vyšší "já". Je to něco, co nezvládne jen “papír”. Je to o tom "chtít". A "chtít" pro mě znamená pilíř všeho.[1]

 

[1]Autorka se inspirovala následující literaturou:

1)BENEŠ, Milan. Andragogika. 2., aktualizované a  rozšířené vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014. 176 s. ISBN 978-80-247-4824-5.

2)PALÁN, Zdeněk, LANGER, Tomáš. Základy andragogiky. Vydání I. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. 184 s. ISBN 978-80-86723-58-7.

3)VETEŠKA, Jaroslav. Přehled andragogiky. Úvod do studia vzdělávání a učení se dospělých. Vydání první. Praha: Portál, s.r.o., 2016. 320 s. ISBN 978-80-262-1026-9.

Zdroje, ze kterých autorka čerpala fotografie:

1)https://cz.wallpapers-fenix.eu/

2)http://www.lifestylemagazin.sk/

3)https://pixnio.com/cs/

4)https://www.tyden.cz/


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.