Dějiny kartografie

Počátky vývoje kartografie jsou prastaré; uvádí se, že mapy jsou starší než písmo. U zrodu map, stály pohnutky ztvárnit nejprve nejbližší soukolí, kterým byly vodní toky, tábořiště či lovecké stezky. Jednalo se o jednoduché mapování, které sloužilo snadnější orientaci lovce. Různorodé nároky a požadavky společnosti stavěly člověka k vyšším cílům, se kterými se zintenzivňovalo úsilí o poznání světa a jeho věrohodné zobrazení. Způsoby tvorby map se stupňovaly, vynalézaly se stále dokonalejší techniky, které byly prokazatelnějším dokladem o reáliích světa. Můj příspěvek pojednává o dějinném vývoji kartografie se zaměřením na centra kartografie evropské, její představitele nevyjímaje.

Dějiny kartografie

Kartografie se neustále vyvíjí, je závislá na době a dobové kultuře. Shrnout dějiny map znamená zamyslet se nejprve nad dobovým myšlením a možnostmi lidí dějiny uchopit a věrohodně je vyslovit. V závislosti na dobové situaci je nezbytné mapy rozřadit podle období a obsahu, který vypovídá o reálných životních a přírodních podmínkách a s tím související zemské soustavě hranic. Nemálo významné je zamyšlení se nad povahou nákresu, v němž se mísí písmo, malířství a geometrie; taktéž to znamená zkoumat i jeho praktický přínos, jenž obohacuje lidskou fantazii a lidský rozum. Mapa zachycuje znalosti společnosti, její povahu kultivovat životní prostředí a nacházet pro něj pochopení, sžívat se s ostatními organismy, rozšiřovat stávající ekosystémy a vytvářet nové. Jinými slovy, mapa ukazuje směr, kterým se společnost ubírá, hodnoty, které jsou pro ni důležité a má-li být mapa podkladem jistých historických i současných událostí, pak je současně i nosičem evolučního vývoje člověka, jeho umu a tvořivosti. S ohledem na zemské a biologické reálie je možno mapu považovat za proměnnou veličinu a prostřednictvím slov, obrazových a geometrických nákresů, rovněž za nástroj komunikace.

 

 

První prehistorické mapy měly s dnešními moderními mapami velmi málo společného. Jednalo se o primitivní geografické náčrtky, z nichž nejstarší se datují do období cca 20 000 let př. n. l. Snad nejstarší dochovanou památkou kartografického charakteru je rytina pavlovského tábořiště lovců mamutů na hrotu mamutího klu, nalezená roku 1962 v Pavlově na jižní Moravě. Pochází z mladšího paleolitu, z doby asi před 28 000 až 24 800 lety. Další nálezy pochází ze švýcarských jeskyní (kostěné destičky, Schaffhausen), povodí řeky Jenisej a Ladožského jezera. Zachycují vodní toky, tábořiště a lovecké stezky.

 

 

Starověký východ

Nejstarší starověké doklady kartografie pochází z Mezopotámie. Z let 2500 až 2200 př. n. l. pochází mapa zobrazující sever Mezopotámie s Eufratem a Zagroskými horami na východě a s pohořím Libanon na západě. Mapa je vyryta na hliněné destičce, nalezené ve vykopávkách města Gasur (dnešní Irák). Další z nejstarších a nejznámějších map, kreslená na papyru za vlády faraóna Setiho I. (1330-1317 př. n. l.) se vztahuje ke zlatým dolům v Núbii. První mapa celého známého „světa“, spíše jeho babylónské představy, vznikla až v 6. nebo 5. stol. př. n. l. Je vyryta na hliněné destičce a zobrazuje novobabylónskou říši.

 

 

 

Řecko

Milétský filozof Anaximandros (611-546 př. n. l.) byl autorem první z řeckých map. Představoval si Zemi jako nízký válec, na jehož jedné podstavě žijí lidé. Dalšími autory map, tzv. oikumény (obydlené části zemského povrchu) byli Démokritos z Abdéry, poslední odpůrce kulového tvaru Země, následně Eforos z Kým a Eudoxos z Knidu, již pevně přesvědčený o kulové Zemi. Dikaiarchos z Messény (350-290 př. n. l.) uvedl pro určení zeměpisné polohy dvě osy, které se protínaly na Rhodu, kdežto Eratosthenés z Kyrény (275-195 př. n. l.) namísto dvou os užil osm rovnoběžek a sedm poledníků. Eratosthenovým následovníkem byl Kratés z Mallu, který kolem roku 150 př. n. l. sestrojil v Pergamu první a zřejmě jediný, dodnes nedochovaný, starověký zemský glóbus.

 

Řím

Římany na rozdíl od Řeků zajímala jen praktická využitelnost map a jejich vojenský a administrativní význam. První římskou mapou byla Agrippova mapa (vznik kolem roku 20 př. n. l.), která zobrazovala celý tehdy známý svět. Byla to buď nástěnná malba, nebo mozaika či rytina do mramoru a jako základní dílo římské kartografie byla různě překreslována a upravována. Ve 2. pol. 4. století n. l. vznikla její doplněná, na pergamen namalovaná kopie, tzv. Peutingerova mapa. Tvořena je 11 listy, původně slepenými do úzkého a dlouhého pásu, který se pro snadnou manipulaci navíjel na váleček. Obsahem mapy je kresba silnic římské říše se zastávkami na nich. Je to vlastně mapová syntéza popisů cest. Z doby kolem roku 150 n. l. pochází nejstarší dochovaný glóbus, o průměru 65 cm, znázorňující nebeskou sféru, kterou nese na ramenou obr Atlas.

 

 

Evropské středověké mapy se v podstatě člení na 4 skupiny, a to na pásmové mapy, mapy Beatovy, mapy kruhové a mapy portolánové. Pásmové mapy jsou ještě odrazem římských map z 1. století př. n. l., rozdělují zemský povrch na pět někdy až sedm pásem. Beatovy mapy představují skupinu deseti zpravidla oválných map se Svatou zemí uprostřed. Kruhové mapy vyjadřují definici zemského povrchu podle biskupa Izidora Španělského, který Zemi přirovnává ke kolu, jež ze všech stran obklopuje oceán. Pevniny pak od sebe odděluje Středozemní moře a řeky Don a Nil, které vytváří tvar písmene „T“. Proto se těmto mapám říká T mapy. Portolánové mapy jsou italského původu a představují je především mapy námořní. Jejich jméno je odvozeno od portolánů, psaných návodů pro pobřežní plavbu.

 

Skutečnou senzaci pro Evropu představovala řecká Ptolemaiova Geografia. Přeložena byla do latiny, nejprve bez map, později s 27 ptolemaiovskými mapami (nejstarší datovaná verze pocházela z roku 1427). Vedle původních map (tabulae antiquae) se objevují mapy nové, moderní (tabulae modernae), z nichž první byla mapa Skandinávie, kterou v roce 1427 vytvořil dánský kartograf Claudius Claussøn Swart. V roce 1466 přepracoval rakouský kosmograf Dominus Nicolaus Germanus (cca 1420-1490) obdélníkové ptolemaiovské mapy do lichoběžníkové sítě.

 

 

S vynálezem tisku se objevuje tisk map, nejprve z dřevořezu (1472), později z mědirytiny (1477). Ptolemaiovo dílo bylo poprvé vytištěno bez map roku 1475, s mapami z mědirytin roku 1477 (boloňské vydání, které bylo následováno dalšími vydáními). Jednou z nových map je mapa střední Evropy Mikuláše Cusy (1401-1464).

 

Poprvé tištěná mapa světa Martina Waldseemüllera z roku 1507, složená z 12 dřevořezů, byla přílohou k jeho kosmografii. Od Waldseemüllera pochází i nejstarší tištěná nautická mapa z roku 1516. Významné jsou také glóby Johanna Schönera obsahující kresbu hypotetického jihopolárního kontinentu a od roku 1523 i zakreslení objevů Magalhãesovy výpravy. Z nich čerpá především mapa Diega Ribeiry z roku 1527. Oblíbené kosmografie vydává Peter Apian (1495-1552) a Sebastian Münster (1488-1552), jehož práce, obsahující i mapy, byla roku 1554 přeložena také do češtiny (Kosmografie česká Zikmunda z Puchova).

 

 

Cusova mapa ovlivnila zpracování dalších map Evropy, zejména mapy Erharda Etzlauba (1460-1532) z roku 1500 (Das ist der Rom-Weg). Tvorba map byla na výši i v Itálii; mezi nejvýznamnější tvůrce se řadí Benátčan Battista Agnese (1514-1564) a v Římě Francouz Antonio Lafreri (1512-1577).

 

Produktem obrození kartografie jsou tzv. chorografické mapy, které zobrazují jednotlivé země do značných podrobností. Jednou z dalších výrazných map je mapa Čech Mikuláše Klaudyána z roku 1518 či mapa Uher od Lazara a mnoho dalších.

 

V pol. 16. století přechází těžiště evropské kartografie do Nizozemí, jejímž nejvlivnějším představitelem byl Gerhard Mercator (1512-1594), který roku 1569 vydal loxodromickou mapu světa a vytvořil tím představu o moderním atlasu světa. Dříve však tuto představu uskutečnil jeho přítel Abraham Ortelius (1527-1598), když v roce 1570 vydal sbírku 70 map na 53 listech pod názvem Theatrum orbis terrarum. Je to první moderní atlas zeměpisných map jednotně zpracovaných a vydaných podle pevné koncepce.

 

Kolem roku 1700 dochází k dalšímu významnému přerodu kartografie, jenž dostává označení reformace kartografie. Základem kartografie se zde stává zeměměřičství. Podkladem map je triangulace, dochází k měření velikosti zemského tělesa, k určování zeměpisných souřadnic mnoha míst. Tyto práce jednotlivci již nedokáží vykonávat a ujímají se jich státní vědecké a zejména vojenské instituce a dochází k vojenským měřením a mapováním.

 

Vedoucí postavení v kartografii získává Francie. V roce 1679 sestavil pro francouzskou Akademii věd Jean Picard (1620-1682) seznam zeměpisných souřadnic míst a tento důležitý materiál úspěšně využil zakladatel astronomicko-geodetické dynastie Cassiniů, Jean Dominique Cassini pro kritickou mapu Francie, která tak získala správné rozměry. Cassini zobecnil určování zeměpisných délek pomocí zákrytů Jupiterových měsíců. Správnou mapu Evropy vydal roku 1725 další významný kartograf, a to Guillaume Delisle (1675-1726), na něj navázal Jean Baptiste Bourguignon d' Anville (1697-1782), největší kartograf 18. století, který dovedl znázornit krajiny tak dobře, že si vysloužil obdiv současníků.

 

Koncem 18. století se těžiště světové kartografie přesouvá do Londýna a Fadenovy a Arrowsmithovy atlasy zde vychází až do 19. století.

 

Věhlasným dílem francouzské topografické kartografie a vzorem pro ostatní země se stala Carte géometrique de France 1 : 86 400. Práce na ní řídil César François Cassini de Thury (1714-1784) a jeho syn Jean Dominique Cassini (1748-1845).

 

V Rakousku bylo významné první vojenské topografické mapování, tzv. josefské, které probíhalo v zemích rakouského císařství v letech 1763-1787. Neopíralo se o triangulaci a jeho výsledkem bylo přes 4000 listů mapy 1: 28 800. Druhé, tzv. Františkovo mapování (1807-1887) pořizované ve stejném měřítku, triangulaci již mělo a z původních map byly odvozeny a vytištěny mapy speciální. Nejdokonalejší bylo třetí vojenské mapování (1869-1887) v měřítku 1 : 25 000, z něhož vyšly tiskem topografické sekce 1 : 25 000, mapy speciální (1 : 75 000) a generální (1 : 200 000). Od roku 1817 bylo zahájeno katastrální mapování v měřítku 1 : 2 880.

 

 

České země

O zeměpisné poloze a hlavních rysech českých zemí, měli středoevropští kosmografové správné představy. Dokládají to přesně zpracované zeměpisné mapy střední Evropy, z nichž nejznámější je mapa kardinála Mikuláše Cusy. Zachovaly se tabulky souřadnic (zeměpisných, vzdálenostních a směrových), podle nichž je možné mapy rekonstruovat. Jedny z nich zpracoval kosmograf Reinhard, zvaný Pragensis.

 

První samostatná mapa Čech, naše nejvzácnější kartografická památka, zachovaná v jednom exempláři, pochází z roku 1518 a jejím ideovým původcem je Mikuláš Klaudyán. Tato mapa měla být zřejmě cestovní mapou, což dokládá i způsob vyznačování cest pomocí tečkových značek ve vzdálenosti jedné české míle. Čechy tím získaly vzácný středoevropský primát v držení samostatného mapového obrazu země, který byl do světa rozšiřován v kopiích.

 

 

Druhá původní mapa Čech je od Johannese Crigingera z roku 1568. Třetí původní mapa Čech vznikla v rukou Pavla Aretina z Ehrenfeldu (1. pol. 17. století). Čtvrtou základní mapou Čech je mapa plaského cisterciáka Mauritia Vogta (1669-1730), která vznikla roku 1712.

 

Nejstarší mapa Moravy vyšla roku 1569 a jejím autorem je vídeňský dvorní lékař Paulus Fabricius. Patrně nejpopulárnější starou mapou je Morava (1 : 470 000) Jana Amose Komenského (1592-1670), jejíž nejstarší vydání je datováno rokem 1627. Další mapu Moravy nakreslil v roce 1692 tyrolský kartograf Georg Matthäus Vischer Tyrolensis (1628-1695) v měřítku 1 : 189 000. Tuto mapu zastínil věhlas mapy Müllerovy z roku 1712, která má přibližně stejné měřítko.

 

Nejstarší mapou pro Slezsko je mapa Martina Helwiga (1516-1574) z roku 1561 v měřítku 1 : 550 000. Celkem vyšla mapa devětkrát. Mapy některých částí Slezska sestavil v letech 1625-1635 Jonas Scultetus a všechna slezská knížectví zmapoval do roku 1732 Johann Wolfgang Wieland.

 

 

Za nejlepší mapu Moravy a Slezska byla ve své době považována mapa Josefa Bayera (1772-1841) z roku 1818 (1 : 192 000). Později zcela mimořádné postavení získala mapa Moravy Aloise Vojtěcha Šembery (1807-1882) v měřítku 1 : 288 000. Nejvýznamnějším českým kartografem 19. století se stal Karel Kořistka (1825-1906), který se měřením nadmořských výšek, řešením problému vrstevnic a barevné výškopisné mapy významně zapsal do světové kartografie.[1]

 

 

[1] Použitá literatura:

1) ČAPEK, Richard, MIKŠOVSKÝ, Miroslav, MUCHA, Ludvík. Geografická kartografie. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. s. 339-356. ISBN 80-04-25153-6.

2) VEVERKA, Bohuslav. Topografická a tematická kartografie. Dotisk druhého přepracovaného vydání. Praha: Vydavatelství ČVUT, 1997. ISBN 80-01-01245-X.

3) VIDAL-NAQUET, Pierre a autorský kolektiv. Dějiny lidstva od pravěku do konce dvacátého století. Vydání první. Olomouc: Nakladatelství Mladá fronta a nakladatelství Argo, 1999. VI-XI. ISBN 80-204-0797-9 (Mladá fronta), ISBN 80-7203-229-1 (Argo).

Fotografie byly čerpány z následujících zdrojů:

http://m.zurnal.upol.cz/

https://kouzlo-starych-map.culturalspot.org/

https://sk.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/

https://technet.idnes.cz/

http://www.drobnepamatky.cz/


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.