Počátky medicíny

Příběh medicíny začíná lidskými bolestmi, zápasem o přežití, překročením prahu poznání lidského těla a snahou o poznání světa. Od pradávna se naši nejstarší předkové potýkali s nejrůznějšími nemocemi, které považovali za projev zlé vůle vyšší moci, za kouzla a čáry nebo za zlobu přímo od boha. Zdrojem nákazy byla nejprve voda, půda, dobytek, hlodavci, moskyti a drobnější hmyz. Zdrojem nákazy byly také veškeré činnosti ovládané silou člověka. Zdrojem nákazy byl i člověk sám. Nemoci jednotlivců přecházely na skupiny a vlivem stěhování rodů z místa na místo se staly epidemií a následně, zachvacující celé země, pandemií. V počátcích medicíny, tedy v době datovatelné do období starověku, zasáhla rodovou společnost pandemie malárie, moru a pandemie tyfu. Ve svém příspěvku se zabývám dějinami medicíny v Mezopotámii, v Egyptě, v Řecku, kde se tyto dějiny vyčleňují směrem k medicíně alexandrijské a medicíně římské éry. V příspěvku se také zabývám významnými představiteli s jejich specializacemi a objevy. Pojďme tedy nahlédnout do historie medicíny, kterou svým významem lze plnohodnotně zařadit do dějin lidstva.

Počátky medicíny

První lidé byli pronásledováni mnoha sužujícími nemocemi a trpěli různými malformacemi těla, zejména po úrazech se zlomeninami končetin, nedokonale ošetřených a zhojených. Vzhledem k tomu, že žili v nepřátelském, drsném a nevlídném prostředí, dožívali se v průměru nízkého věku. Čím více tito lidé obývali zeměkouli, tím více byli napadáni mikroorganismy schopnými jim škodit a kolonizovat dál. Jednalo se o parazitické červy, rozmanitý křídlatý hmyz, klíšťata a různé členovce, kteří byli přenašeči virových onemocnění. 

Lovci a sběrači jako naši nejstarší předkové žili v rodových uskupeních, v nichž vedle různých činností chovali hovězí dobytek a jiné zvířectvo, jehož domestikace vytvořila velký zdroj onemocnění, neboť infekční choroby nejprve napadaly zvířata a až poté přešly na člověka. Anaerobní bakterie pronikající z půdy přes kůži způsobovaly gangrény a tetanus, maso obsahovalo mikroby tyfu, brucelózy nebo hemoragické horečky. Hrozbami byly také organismy, které vyplynuly ze soužití člověka s člověkem, jako např. původce syfilis nebo frambézie. 

Vlivem přeměny lovců a sběračů v pastýře a zemědělce vznikaly zárodky mnoha nemocí. Hovězí dobytek byl základnou patogenních původců tuberkulózy, kravských a pravých neštovic. Vepři a drůbež šířili své chřipky, od koní byla na člověka přenášena rýma a nachlazení. Vodou znečištěnou zvířecími výkaly se přenášela virová hepatitida, černý kašel a záškrt. Choroby pak přilákaly hmyz, který je dále šířil. Choroby se rovněž vyskytovaly v oblastech, kde zemědělská výroba fungovala na zavlažovacích systémech (Mezopotámie, Egypt, Indie, Čína). Na tamních rýžových polích se dařilo motolici, která pro přenos využívala vodních plžů.

Přerod člověka z primitivního druhu z něj učinil rychle se šířící zdroj nákazy. 

Epidemie představovaly velkou hrozbu od samých počátků civilizace. Kolem roku 3000 př. n. l. v Mezopotámii a v Egyptě, v údolí Indu a Žluté řeky vznikala větší města jako Babylón, ve kterých se často chovala stáda dobytka, z nichž se na člověka přenášely neštovice, záškrt, chřipka, příušnice a další původně zvířecí choroby. Narozdíl od malárie tyto nemoci nepotřebovaly ke svému šíření žádné přenašeče, neboť byly nakažlivé přímým kontaktem. Nemoci se rychle šířily a vznikaly stále nové a nové nákazy.


Malárie

Přeměna dřívějších lesů na zemědělské oblasti přinesla optimální podmínky pro moskyty, kteří se vyskytovaly v napajedlech a jiných vodních rezervoárech určených pro zvěř. Příznaky malárie znali již staří Řekové, kteří zjistili, že je způsobuje mikroskopický parazitární prvok Plasmodium žijící v organismu komárů Anopheles. Značný výskyt malárie byl zaznamenán ve všech pobřežních částech Afriky, v povodí Konga a Nigeru.

Mor

Hmyz přenášející morovou infekci nejprve napadal hlodavce a v okamžiku, kdy nebyl schopen nalézt živé krysy či potkany, vzal za vděk člověkem. Kolem roku 1300 se začala v Asii šířit tzv. "černá smrt", která dále postupovala směrem na západ, přes Střední východ do severní Afriky a Evropy. Tato pandemie byla první vlnou dýmějového moru, který začal ustupovat až po roce 1800. Přenos nemoci urychlovaly obchodní styky, války a zabírání nových území, s čímž souvisela námořní doprava. 

Tyfus

Španělské vojsko začala obcházet neznámá choroba s vysokou virulencí typickou pro nové infekce. Tato nemoc dostala název tyfus. Onemocnění začalo bolestmi hlavy doprovázenými vyrážkou, vysokými horečkami a ztmavnutím kůže v obličeji. V další fázi se dostavilo delirium a stupor. Tyfus ničil armády v podobě "táborové" horečky, žebráky na ulicích v podobě horečky "pouliční", vězně v podobě "vězeňské" horečky a námořníky horečkou "lodní".

S nejrůznějšími chorobami a malformacemi se jednotliví příslušníci museli potýkat a nemoc či invalidita jednoho postihovala celou skupinu. Lovecké a sběračské tlupy své nemocné mnohem častěji opouštěly, než aby jim pomáhaly. Obranu proti nemocím v rané fázi představovala rodina; postupem doby se začali uplatňovat různí léčitelé, čarodějové a šamani, herbalisté, porodní báby, felčaři, ranhojiči apod.


Mezopotámie

Za nemocemi spatřovali obyvatelé Mezopotámie kouzla, čáry, zlou vůli a nemoc byla pro ně současně rozsudkem i trestem, proto lékařství staré Mezopotámie se spíše řadí k magii. Léčitelské praktiky lze nalézt na více než 1000 hliněných tabulkách z knihovny posledního významného krále Aššurbanipala a obsaženy jsou v nich též diagnostické a prognostické údaje a údaje o nejrůznějších léčivech. Hliněné destičky pochází z období kolem 7. století př. n. l. a člení se do několika pojednání, z nichž nejdůležitější je Pojednání o lékařských diagnózách a prognózách, které obsahuje seznam tehdy známých chorob.

 

Nejznámějším dochovaným právním textem se stal Chammurabiho zákoník, pojednávající o právu občanském, rodinném a pracovním, který v některých instrukcích obsahuje též ustanovení vztahující se k výkonu lékařského povolání. Instrukce jsou postaveny na jednotlivých krocích v procesu léčby, ve stanovení odměn odvislých od postavení pacienta a trestů za nekompetentnost či neúspěch léčby.

 

Tělesné příznaky se naši předkové snažili léčit empirickými prostředky. Obyvatelé Mezopotámie vypracovali rozsáhlý seznam léčivých látek tzv. materia medica, na jehož základě používali nejrůznější oleje, bylinné odvary, med, včelí vosk, mléko, ale i hořčici nebo oleandr.

 

Egypt

Egypťané podobně jako Babylóňané věřili, že zdravotní stav člověka ohrožují zlí duchové, kteří pronikají do lidského organismu a vysávají z něj životní sílu. Nejstarší písemné zprávy lékařských praktik starého Egypta pochází z 2. tisíciletí př. n. l., zachycují však i daleko starší tradice. Nejvýznamnější jsou dva papyry; první objevený Edwinem Smithem, druhý Georgem Ebersem.

 

Smithův papyrus pojednává o 48 chirurgických případech, různých poranění a popisuje jejich prognózu a léčbu. Chirurgickými diagnózami byly nejčastěji otevřené rány, fraktury a abscesy. Zlomeniny se fixovaly přiložením zvířecích kostí a textiliemi napuštěnými pryskyřicí.

 

Ebersův papyrus se zabývá důvody nejrůznějších onemocnění a doporučuje terapeutické postupy při jejich léčení. Pojednává o 15 nemocích břicha, 29 nemocích očí a 18 kožních nemocích. Ebersův papyrus rovněž obsahuje kolem 700 léků a 800 předpisů na přípravu léčivých přípravků.

 

Řecko

Obyvatelé Řecka čerpali z tradic léčení za pomoci božských sil. Se zdravím a nemocemi bylo spojováno hodně bohů, nejdůležitějším z nich byl Asklépios, syn Apollóna a lékař. Asklépios byl zpodobňován jako důstojný muž s bradkou, holí a hadem. Od těchto atributů je odvozen symbol lékařské profese, užívaný dodnes.

 

Asklépiův kult byl oslavován výstavbou chrámu v každém větším řeckém městě (např. na Kósu, v Epidauru). Lidé, kteří přicházeli léčit se do chrámu, museli přespat v tzv. inkubačních komorách, kde se jim mělo v průběhu spánku díky Asklépiovi zjevit, čím trpí a jaká by měla být léčba. Bůh buď zařídil léčbu sám, nebo nemocnému přinesl sen, jehož výklad naznačil způsob léčby. Vyléčený pacient obvykle zanechal na stěně svatyně připomínku zázraku, jímž byl uzdraven.

 

Hippokratés

Hippokratés pozměnil základy medicíny tím, že léčení se stalo nezávislým na nadpřirozených silách a bylo propojeno s přírodní filozofií. Ve spisu O svaté nemoci odmítl myšlenku o božském původu epilepsie. Lékaři přestali být považováni za prostředníky božských sil a stali se pomocníky nemocným u lůžka. Neexistoval zde žádný právní předpis podobný Chammurabiho zákoníku a ti, kdo se nazývali lékaři, museli vstupovat do každodenní soutěže s felčary a jinými vyháněči nemocí, neboť řecká medicína byla přístupná komukoli.

 

Hippokratés a jeho oddaní žáci vydali souborné mnohosvazkové dílo Corpus Hippocraticum, jehož některé části zahrnovaly vedle umění a vzdělání též svazky týkající se lékařství. Všechny spojovalo tvrzení, že zdraví a nemoci lze vysvětlit racionálně na základě přirozených příčin bez ingerence nadpřirozených sil. Tělo a duši člověka ovládají stejné fyzikální zákony jako celý vesmír a chce-li jim medicína porozumět, musí na základě empirického a racionálního přístupu studovat jejich chování v rámci přirozeného prostředí. Lékaři za doby Hippokrata znali vnější anatomii těla, ale při jejich poznatcích o jeho nitru vycházeli z analogií pozorování otevřených ran a pitev prováděných na zvířatech.

 

 

Převládajícím terapeutickým přístupem byla expektace neboli pozorování. Lékaři své pacienty pozorovali, hovořili s nimi a získávali si jejich důvěru. Pro hippokratovské lékaře bylo každé roční období provázeno jednou z tělesných tekutin, např. v zimě stoupá množství hlenu, proto se objevují nemoci spojené s jeho nadbytkem. Dobové lékařské učení tedy doporučovalo, aby lékař nemocného pozoroval, navštěvoval ho a snažil se identifikovat příznaky nemoci a frekvenci jejich výskytu.

 

Pro lékaře byla důležitá jejich klinická bystrost a prozíravost, s níž odhalovali příznaky nemoci, její průběh a závěr, např. obličej zemřelého se vyznačoval zapadlýma očima, vpadlými spánky, odstávajícími ušními boltci a sinalým nádechem pokožky.

 

Nejvíce ceněno bylo umění kultivovat prognózu. Schopnost analyzovat a předpovědět vývoj choroby byla známkou pronikavosti myšlení a schopnosti aktivního přístupu k léčbě. Ostatně i včasnou konstatací příznaků nemoci nebo dokonce smrti se lékař vyhýbal podezření, že profesionálně selhal. Hippokratovští lékaři se řídili příkazem "především pacientovi neuškodit" a vystupovali jako jeho spojenci a přátelé.

 

Přínos hippokratovské medicíny byl dvojí:

1) prosadila model lékaře jako odborníka s profesionální identitou, zasluhujícího pacientovu důvěru,

2) ukázala, že nemocím lze porozumět jen na základě znalosti přírodních zákonů.

 

Alexandrijská medicína

Alexandrie přitahovala filozofy, umělce a další vzdělance. Přitahovala rovněž významné lékaře, jimiž byli Hérofilos z Chalkédonu a Erasistratos z Keu. Hérofilos napsal minimálně jedenáct spisů, z nichž tři byly věnovány anatomii. Objevil a pojmenoval prostatu a dvanáctník. Hérofilos se také věnoval pulsu jako užitečnému diagnostickému vodítku. Prokázal, že tepenné stěny jsou podstatně silnější než stěny žilní, a že tepny nejsou naplněny vzduchem, nýbrž krví. Hlavní přínos Hérofila byl spatřován v popisu nervového systému. Erasistratos se zabýval objevy mozku; popsal komory uvnitř mozku a rozlišil motorické a senzorické nervy. Nervové dráhy považoval za duté trubice aktivující svaly k pohybu.


Medicína Římské říše

V Římské říši panoval názor, že člověku je lépe, když doktora nepotřebuje. Římané prý lékaře nepotřebovali, neboť byli silní a překypovali zdravím a vitalitou. Přesto se v Římě významní lékaři objevovali, jako např. Asklépiadés, Scribonius Largus, Aretaios z Kappadokie a Sórános. Asklépiadova doktrína spočívala na atomové teorii, na jejímž základě bylo zdraví výsledkem správného uspořádání atomů a spojovacích vazů uvnitř organismu. Tato teorie umožňovala lékařům, aby se v diagnóze omezili na rozlišení základních poruch. Scribonius Largus se zabýval lékařskou etikou a napsal příručku receptů na přípravu nejrůznějších léků nazvanou O sestavování léků. Pro Aretaia byla nemoc ústředním tématem zkoumání. Popsal vodnatelnost, diabetes, epilepsii a řadu dalších chorob. Sórános se zabýval problematikou ženských nemocí.

 

Galénos

Za jádro léčebného procesu považoval Galénos pacientovu důvěru k lékaři, která byla spojnicí lékařských zkušeností, pozorovacího talentu a logického myšlení. Galénos přišel s koncepcí psychosomatických poruch, ke kterým řadil např. změny pulsu a příznaky stísněnosti a neklidu u obžalovaných. Své představy o tělesných orgánech spojoval s Platónovými tezemi o makrokosmu. Domníval se, že kterákoli z částí těla mohla fungovat, pokud tomu byly přizpůsobeny základní složky. Změna tohoto pořádku znamenala funkční poruchu nebo chorobu. Podle Galéna se nadbytečné tělesné tekutiny mohly v organismu hromadit, způsobit zahnívání a vyvolat tak horečnaté stavy. Pro obnovení rovnováhy tělesných šťáv doporučoval tzv. energické pouštění žilou, které Galénos považoval za univerzální léčebný prostředek při všech chorobných stavech. Galénos propracoval nauku o pulsu, která se pod identickým názvem člení na šestnáct knih.

 

Kolem roku 1900 př. n. l. - sepsán kahúnský papyrus s gynekologickým obsahem.

 

  1. polovina 18. století př. n. l. - vytvořen Chammurapiho zákoník, který obsahuje 282 ustanovení.

 

Asi 17. století př. n. l. - sepsán Smithův papyrus, který byl pramenem poznání chirurgie a ranhojičství starého Egypta.

 

Kolem roku 1600 př. n. l. - z této doby pochází Ebersův papyrus, který přinesl poznatky o egyptské farmakologii.

 

  1. až 5. století př. n. l. - v Řecku vybudovány chrámy zasvěcené bohu Asklépiovi.

 

  1. až 4. století př. n. l. - v Řecku se z filozofie vydělila medicína jako samostatný obor vědy.

 

Rok 451 až 449 př. n. l. - v Římě vstoupily v platnost Zákony dvanácti desek, které kodifikovaly dosavadní zvykové právo a obsahovaly některá ustanovení týkající se hygieny.

 

Rok 300 až 250 př. n. l. - působil Hérofilos jako jeden z významných představitelů alexandrijské lékařské školy.

 

  1. polovina 3. století př. n. l. - Erasistratos napsal dva spisy a knihu O příčinách nemocí.

 

Rok 91 př. n. l. - do Říma přišel řecký lékař Asklépiadés z Bythýnie.

 

  1. polovina 2. století – v Římě působil lékař Sórános z Efesu, který proslul jako gynekolog.

 

Rok 163 – do Říma přišel lékař Galénos, který vnesl do medicíny mnoho nových objevů.[1]

 

[1]Použitá literatura:

1) DUINOVÁ, Nancy, SUTCLIFFOVÁ, Jenny. Historie medicíny. První české vydání. Praha: Nakladatelství Slovart, 1997. 256 s. ISBN 80-85871-04-1.

2) NIKLÍČEK, Ladislav, ŠTEIN, Karel. Dějiny medicíny v datech a faktech. Vydání 1. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, n. p., 1985. 376 s. 08-042-85.

3) PORTER, Roy. Dějiny medicíny od starověku po současnost. V českém jazyce vydání druhé. Praha: PROSTOR, nakladatelství, s. r. o., 2013. 809 s. ISBN 978-80-7260-287-2.

4) PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: Historie medicíny od starověku po současnost. V českém jazyce vydání první. Praha: PROSTOR, nakladatelství, s. r. o., 2001. 812 s. ISBN 80-7260-052-4.

2Zdroj fotografií: https://www.pixabay.com


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Ráda čte a zajímá se o obor práva.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.