Marbury vs Madison

V právní historii existuje pár soudních sporů, jejichž rozuzlení bylo v pravdě přelomové a zásadní. Jedním z nejzásadnějších pak zůstává spor Marbury vs Madison.

Rozsudek z roku 1803 zůstává základním kamenem soudního přezkumu ústavnosti a poprvé v dějinách vlastně postavil na jisto, že k ústavě dané země (v tomto případě USA) je možné přistupovat, jako k jiným zákonům a že se nejedná pouze o nějakou politickou proklamaci. Tímto rozhodnutím se také postavili základy vztahu mezi mocí výkonnou a soudní.

Kořeny tohoto sporu je možné najít v ideologickém sporu dvou výrazných osobností USA v době jejich vzniku – 2 a 3 prezidenta USA – Adamse a Jeffersona. Na papíře se možná jednalo o drobný administrativní spor s dalekosáhlými politickými dopady. Podle toho na které straně sporu stojíte a komu v něm „fandíte“ se jejich střet dá popsat buď z pohledu centralizace vládnutí – kdy Adams reprezentoval tzv. Federalisty – tedy zastánce silnější centrální moc, zatímco Jefferson jednoznačně stranil vyšším kompetencím jednotlivých států. Druhá varianta pak tvrdí, že Jefferson hájil zájmy zemědělců, zatímco Adams finančníků a podnikatelů v těžkém průmyslu. Kdo s kým a z jakých pohnutek stál, už nechávám na čtenářích.

 

Spor Marbury v Madison započal bezprostředně po prezidentských volbách v 1800. Stávající prezident Adams tehdy vlastně jen těsně prohrál souboj se svým dosavadním viceprezidentem Thomasem Jeffersonem. V reakci na to a předpokládaný zásadní zvrat směřování celostátní politiky Adams jmenoval řadu svých politických stoupenců do federálních soudcovských postů. Záměrem tohoto tahu bylo skrze moc soudní, obsazenou Federalisty negovat vliv Demokratických Republikánů, kteří ovládli moc výkonnou i zákonodárnou v Kongresu.

Schvalování mnohých z těchto tzv. „půlnočních soudců“ („midnight judges“) v Senátu probíhalo v řádu 2 dnů – 2 a 3. března 1801, přičemž 4.března 1801 se úřadu ujímal prezident Jefferson.

Poslední den svého mandátu Adams překotně jmenovací listiny podepisoval, zatímco odstupující ministr vnitra - Secretary of State Marshall je pečetil a odesílal adresátům. Několik zásilek však v celém shonu bylo opomenuto a nebylo adresátům rozesláno – včetně jmenování Williama Marburyho na post federálního soudce ve Washingtonu D.C., kterého však Senát řádně potvrdil.

Po inauguraci prezidenta Jeffersona 4.března 1801 tento nový prezident rozesílání nedoručených jmenování zastavil. William Marbury a další sice vyzvali nového ministra vnitra - Jamese Madisona o dodatečné zaslání jmenovacích listin, ale ten na jejich výzvu přirozeně nereagoval. Marbury se tedy obrátil na Nejvyšší soud USA s žádostí o vydání soudního příkazu -  tzv. writ of mandamus, kterým by Nejvyšší soud Madisonovi přikázal vykonat jeho povinnosti ve formě rozeslání dotyčných listin.

Marbury trval na tom, že Madison nemá v tomto smyslu z titulu své funkce žádnou diskreční pravomoc a musí vyplnit své povinnosti – odeslat adresátům dosud neposlané jmenovací listiny.

 

Ze strany vládních představitelů byla zvolena vyčkávací taktika, podepřená bezprecedentní podporou moci zákonodárné, kdy Kongres dokonce zrušil pro rok 1802 zasedání Nejvyššího soudu a ten se tak k projednávání sporu vůbec nedostal. Pro předsedu tehdejšího Nejvyššího soudu – Johna Marshalla (mimochodem stejného Johna Marshalla, který vystupoval coby ministr vnitra, který nedokázal doručit původní jmenovací dekrety a kterého v posledních měsících své vlády Adams jmenoval do nové role u Nejvyššího soud, které se ujal po svém odstoupení z vládní funkce) vůbec komfortní. Stála proti němu a jeho soudu soustředěná fronta dvou „protilehlých složek veřejné moci – zákonodárná i výkonná.

Nejvyšší soud byl v situaci, že pokud by rozhodnul ve prospěch Marburyho a vydal příkaz, jak jej požadoval, Madison a potažmo i Jefferson by jej zřejmě ignorovali. Takovýto výsledek by vyvolal ústavní krizi, která mohla ve stále ještě rodícím se systému vlády v USA způsobit nedozírné škody a s největší pravděpodobností by vedla k utlumení role Nejvyššího soudu v systému brzd a protivah, či by v minimálním důsledku značně podkopala autority federálních soudců (z většiny zastánců Federalistů).

John Marshall měl však více času připravit svůj postup, než původně předpokládal a s odstupem času se ukázalo, že jej připravil brilantně.

Jeho perem si Nejvyšší soud položil tři základní otázky:

Měl Marbury nárok na svůj dekret?

Pakliže tento nárok měl, měl právní nástroj na to se ho domoci?

Pokud tento nástroj existoval – bylo v pravomoci Nejvyššího soudu o něm rozhodnout?

První dva dotazy soud zodpověděl poměrně jednoznačně a rychle – k první Marshall uvedl, že jmenování bylo bezvadné, všechny procedurální kroky byly dodrženy. Marshall i dovodil, že důležité jsou podpisy všech zúčastněných a oprávněných – tedy především prezidenta a na argumentaci o tom, že dekrety nebyly doručeny, tudíž jsou nicotné odpověděl, že doručení dekretů je pouze zvyklostí a symbolickým dovršením procesu, které však nezakládá jeho nicotnost, pokud není dokonáno.

Soud se tedy přesunul k druhé otázce, kterou také potvrdil v Marbury prospěch. V rozhodnutí, jehož autorem byl sám předseda soudu John Marshall, dovodil, že nedoručení dekretu bylo porušením práv Williama Marburyho ze strany vlády. Ze starořímské zásady – kde je právo, tam je oprávnění – ubi ius, ibi remedium – tedy, že právu odpovídá oprávnění se jej dovolat, pokud je porušováno pak vyplývalo, že Marburuy musí mít oprávnění se dožadovat svého nároku. Soud také dovodil, I pomocí parafráze slavné věty prezidenta Adamse, že vláda Spojených států je vládou zákona, nikoliv lidí, že je writ of mandamus směřovaný a potvrzený soudem vůči představiteli výkonné moci přípustný, pokud se jedná o výkon práva a nikoliv třeba politické rozhodnutí.

Ve chvíli, kdy to vypadalo, že Marbury zvítězil, přidal Marshall druhou stránku rozsudku, kterou vše otočil, když prohlásil, že se Marbury u Nejvyššího soudu pomoci dovolat nemůže pro jeho nepříslušnost.

Tuto nepříslušnost dovodil z toho, že Nejvyšší soud má v zásadě možnost rozhodovat dva druhy sporů – ve své originární pravomoci (tedy tam, kde je Nejvyšší soud první a poslední instancí) a v odvolací pravomoci. Kongres, který přijal svůj soudní řád z roku 1789 také na poslední chvíli prezidentování Johna Adamse, konkretizoval pasáž ústavy USA, kterou je zřízen Nejvyšší soud a soudní soustava, ale podrobnosti přenechává právě prováděcímu zákonu.

Marbury ostatně tímto zákonem argumentoval, neboť ten ve své části třinácté svěřoval, podle jeho interpretace, do originární pravomoci Nejvyššího soudu právě vydávání soudního příkazu, kterým by moc výkonnou donutil k doručení jmenování. Text zákona není jednoznačný – věta, upravující writ of mandamus není přímo v textu k originární pravomoci, ale je oddělena i od pravomoci odvolací – dá se tak číst oběma směry. Nicméně Marshall se ztotožnil s výkladem Marburyho a přiřadil vydání soudního příkazu k pravomoci originární (přiznejme účelově, protože mu tento postup dovolil udělat „úkrok stranou“).

Marshallovými ústy totiž Nejvyšší soud prohlásil, že pakliže se Soudní řád snažil rozšířit originární pravomoc Nejvyššího soudu – udělal tak v rozporu s ústavou USA, které jí přesně vymezuje ve svém článku III a o soudních příkazech zde vůbec nehovoří. Proto Marshall prohlásil tuto pasáž Soudního řádu za protiústavní, zrušil jí a prohlásil, že na jejím základě Nejvyšší soud nemůže soudní příkaz vydat a donutit moc výkonnou ke konání.

Na jedné straně bylo toto rozhodnutí Jeffersonem vnímáno jako vítezství – Marbury se svého jmenování nedočkal. Na druhou stranu v odůvodnění rozsudku Marshall jednoznačně založil oprávnění Nejvyššího soudu přimět prezidenta k akci, pokud by taková příležitost nastala, ale že v tomto případě k tomu dojít nemůže, neboť soud nemá nad sporem jurisdikci. Marshall sice z boje vybruslil, ale zároveň, kromě zmíněného, ohromenému publiku a všem čtenářům svého rozhodnutí vyrazil dech tím, že nepříslušnost svého soudu dovodil skrze to, že zákon, kterým by byla v tomto konkrétním případě Nejvyššímu soudu svěřena pravomoc vydat rozhodnutí, kterým by Madisona přiměl dekret doručit byl přijat v rozporu s ústavou USA a proto jej Nejvyšší soud zrušuje.

Marshall tedy založil doktrínu tzv. Judicial review – soudního přezkumu ústavnosti – na základě které může v kostce Nejvyšší soud zrušit jakýkoliv zákon pro rozpor s ústavou. Marshall tak na jedné straně dovodil, že Marburyho práva byla porušena, že mu měl Madison dekret doručit, že se Marbury správně obrátil na soud, který však nemá pravomoc žádaný příkaz vydat a navíc pro neústavnost může příslušný zákon zrušit.

O ničem takovém v ústavě USA nebylo ani slovo. Jefferson brzo pochopil, že se vlastně nejedná o vítězství a tuto „novou“ pravomoc soudu ostře odsuzoval. Zajímavé tak je, že v systému vah a protivah v ústavě USA o podobné pravomoci není ani slova – o tom, že prezident USA může zákon vetovat, víme, protože nám to příslušná pasáž ústavy říká, o tom, že Nejvyšší soud může zrušit zákon pro jeho rozpor s ústavou, víme, protože nám to v rozhodnutí Marbury v. Madison řekl John Marshall.

Marshall tak vlastně poprvé řekl, že ústava je především právní norma, zatímco jinde byla vnímána spíše jako politický text, v USA byla od té doby zákonem a to znamenalo, že jako s každým jiným zákonem, to budou soudy, které jí budou vykládat. Marbury v Madison tak vlastně postavil Nejvyšší soud skutečně na roveň nejvyšším orgánům moci výkonné a zákonodárné.

Jeffersonovi se rozhodnutí soudu nelíbilo – nehodlal se smířit s tím, že hrstka nevolených a v zásadě neodpovědných soudců má dostat do ruky takovou moc. Nicméně i přes tento postoj vlastně s rozhodnutím mnoho dělat nemohl. Měl snad pouze jedinou šanci, jak se rozhodnutí postavit – to by znamenalo uznat první část výroku, tedy oprávněnost nároku žalobce a dekret mu doručit – to pro něj nebylo přijatelné, proto za skřípání zubů rozsudek přijal, včetně doktríny o judicial review.

Samozřejmě, že Marshallův postup vyvolal spoustu kritiky – od té zjevné – tedy že byl v procesu na jeho počátku a měl se pro střet zájmů sám vyloučit, od toho, že rozpínal moc soudu až po to, že vlastně Williamu Marburymu nedal vůbec možnost své právo uplatnit – ani vodítko, jak to má udělat, čímž popřel jednu ze svých výchozích myšlenek.

Doktrína judicial review je vlastně „atomovou zbraní“ všech ústavních soudů – v USA jí pak použili v dalším případě až Marshallovi nástupci o téměř 70 let později v jiném slavném rozhodnutí, ale to je povídání zase na příště.




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.