Kdo po prezidentovi?

V červencovém prvním příspěvku do série blogů o volbách prezidenta USA si trochu odpočineme od volebních a předvolebních bojů a podíváme se na to, co se stane, nebo může stát po volbách – tedy na nástupnictví do funkce prezidenta, resp., kdo vykonává pravomoci toho úřadu.

Je všeobecně známou věcí, že USA již od svého počátku fungování pod ústavou USA mají zaveden institut viceprezidenta USA (prvním v řadě byl i posléze druhý prezident USA – John Adams). O této pozici si v rámci tohoto příspěvku budeme ještě povídat, ale několik následujících výroků asi docela dobře zilustruje fakt, že historicky byl tento post vnímán spíše jako méněcenný a zajímavý vlastně jen tím, že je první v řádě nástupnictví do funkce prezidenta USA.

 

John Adams – „Jsem viceprezident. To znamená, že jsem ničím, ale mohl bych se stát vším.

 

Nelson Rockefeller – „Jezdím na pohřby. Jezdím na zemětřesení.“

 

Thomas Marshall – „Byli jednou dva bratři – první z nich vyjel na moře, druhý se stal viceprezidentem. Ani o jednom pak už nikdo nikdy nic neslyšel.“

 

Calvin Coolidge – „Já jsem si svou roli viceprezidenta užíval. Nikdy nestála v cestě mému pravidelnému 11ti hodinovému spánku.“

 

John McCain – „Viceprezident má dvě povinnosti. První z nich je zajímat se každý den o zdravotní stav prezidenta a druhou z nich je zastupovat na pohřbech diktátorů ze třetího světa.

 

O viceprezidentovi bude tedy ještě řeč, ale i z přiložených, jistě zplošťujících výroků, které i s ohledem na posun výkonu té funkce v moderní době už úplně neplatí, je jasný vztah některých dřívějších viceprezidentů, či v případě senátora McCaina možného uchazeče o tuto funkci, k jejímu postavení.

O nástupnictví do úřadu prezidenta USA se ústava USA zmiňuje na několika místech. V článku II, oddílu 1 je tak stanoveno následující: „Bude-li prezident zbaven svého úřadu, zemře-li, odstoupí anebo se stane neschopným k výkonu svých práv a povinností, přechází jeho úřad na viceprezidenta; Kongres má učinit zákonná opatření pro tento případ, kdyby jak prezident, tak viceprezident nemohli pro výše uvedené okolnosti nadále zastávat úřad prezidenta, opatření, které by určilo, který státní funkcionář v tomto případě vykonává prezidentský úřad do té doby, než pominou překážky pro obvyklý výkon prezidentského úřadu nebo než bude zvolen nový prezident.“

Ve Dvanáctém dodatku je pak mimo jiné řešena otázka nástupnictví viceprezidenta pro případ, kdy: „Sněmovna reprezentantů, přejde-li na ni právo volby, nezvolí prezidenta do nejbližšího 4. března, pak viceprezident zastává úřad prezidenta, jak tomu má být v případě úmrtí prezidenta nebo v případě jiných ústavou stanovených příčin jeho nezpůsobilosti vykonávat svou funkci.

Dvacátý dodatek v oddílu 3 pak stanovuje a vlastně trochu doplňuje předcházející zmíněnou úpravu, tím, že říká: „Jestliže zvolený prezident zemře před začátkem svého funkčního období, zvolený viceprezident se stane prezidentem. Jestliže prezident nebude zvolen před začátkem funkčního období nebo jestliže zvolený prezident nepřevezme funkci, pak zvolený viceprezident bude vykonávat úřad prezidenta, dokud prezident nepřevezme funkci; Kongres může zákonem rozhodnout, jak se bude postupovat v případě, kdy ani zvolený prezident, ani zvolený viceprezident nepřevezme funkci, a kdo převezme funkci prezidenta nebo jakým způsobem bude zvolen ten, kdo má převzít jeho funkci, a tato osoba bude vykonávat funkci do doby, kdy prezident nebo viceprezident nastoupí do své funkce.

Poslední zmínka v ústavě USA, která se váže k nástupnictví do úřadu prezidenta USA je ve Dvacátémpátém dodatku a stipuluje mj. to, že se v případě impeachmentu, nebo smrti/rezignace prezidenta stává viceprezident prezidentem – což je reakce na dlouhotrvající spor, který zmíním krátce níže, který se odehrál v případě prvního z viceprezidentů, který se stal prezidentem USA – Johna Tylera. Rovněž je zde stanoven proces volby viceprezidenta – pokud se tato funkce uvolní v průběhu volebního období (jmenuje jej prezident ihned po schválení většinou hlasů obou komor Kongresu).

 

John Tyler

 

 Obdobně i na potřeby praxe reaguje tento dodatek zakotvením procesu, kdy prezident buď ze svého rozhodnutí nemůže dočasně vykonávat úřad: „Kdykoli prezident postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředá písemné prohlášení o opaku, vykonává takové pravomoci a povinnosti viceprezident jako úřadující prezident.

Nebo pro případ, kdy rozhodne viceprezident a většiny členů vlády, že prezident svou roli dočasně vykonávat nemůže.

Ve zmíněném, vlastně docela prostém výčtu a citacích se skrývá mnoho detailů, které by stálo za to si popsat, ale na to není blog zrovna tím pravým místem, budeme se tedy soustředit jen na pár z nich.

Jednak je ze samotného textu ústavy jasné, že plánování „pokračování“ řady nástupnictví do úřadu prezidenta USA pro případ, že by ani prezident ani viceprezident trvale či dočasně svou roli vykonávat nemohli, nechává na Kongresu. Kongres od doby přijetí ústavy USA podobný Zákon – tzv. Presidential Succesion Act přijal vlastně třikrát (nepočítáme-li různé novelizace stále stejného zákona).

První z těchto zákonů byl přijat v roce 1792 vycházel z ústavou USA  zakotveného pořadí na prvních dvou místech (jinak ani nelze) a i z předpokladu, že nikde nestanovoval v té době proces ke zvolení viceprezidenta, pokud ten stávající se buď stane prezidentem, nebo neschopným výkonu své funkce. V době kdy průměrný věk dožití byl okolo 40 let bylo obzvlášť třeba se na takovou eventualitu připravit.

Tvůrci ústavy USA se diskuzí nad posloupností v pořadí dalších osob, které by přišli do úvahy pro dočasný výkon funkce prezidenta moc nepouštěli. Zákonodárci tedy neměli moc vodítek, jak tuto linii nastavit a třeba James Madison sám měl říci, že jej konečný výsledek moc nepotěšil. Snad jej považoval i za protiústavní, neboť ústava užívá pojmu „officer“ (v mnou použitém překladu „funkcionář“) – mezi které se předsedové komor Kongresu tradičně nezapočítávají. Šéfa Nejvyššího soudu zákonodárci do pořadí nezahrnuli kvůli oddělení veřejných mocí a posloupnost v exekutivě Federalisté odmítali, protože Ministrem zahraničí (Secretary of State) byl v té době jejich politický odpůrce Thomas Jefferson.

Po dlouhé debatě se tak pořadí rozšířilo o další dvě osoby – prozatímního předsedu Senátu (president pro tempore of the Senate) (nesmíme zapomenout, že předsedou Senátu je Viceprezident – v nastíněném scenáriu tedy osoba neschopná ujmout se funkce) a předsedu Sněmovny reprezentantů (speaker of the House), v tomto pořadí. Zatímco prozatímním předsedou Senátu bývá tradičně doyen této komory – tedy přesněji nejdéle sloužící člen silnější strany v Senátu, za předsedu Sněmovny je považován mluvčí nejsilnější ze stran v ní zastoupené.

U obou těchto funkcí nejsou dány ústavní kritéria k jejich výkonu – takže nemuseli podle tohoto zákona splňovat ústavní požadavky pro funkci prezidenta, či viceprezidenta, podle současné úpravy již ano. Jejich výkon funkce byl a vlastně stále ještě je limitován – byli by (nikdy k této eventualitě fakticky nedošlo) pouze úřadujícími prezidenty, a to navíc pouze do nejbližšího termínu prezidentských voleb. Tyto volby se měly konat v listopadu toho roku, ve kterém došlo k uvolnění postů prezidenta i viceprezidenta – s výjimkou stavu, kdy této situaci došlo po první středě v říjnu – pak se mělo jednat o rok následující a také v případě, kdy do standardních prezidentských voleb zbývalo méně než 12 kalendářních měsíců – pak se mělo volit v řádném termínu.

Na konci XIX. století se však v rychlém sledu ukázalo, že toto pořadí posloupnosti je nebezpečně krátké a vykazuje zásadní nedostatky – vzhledem k tomu, že nebyl dán žádný proces dovolení viceprezidenta, který svůj úřad nemohl vykonávat a minimálně 1x za dva roky bylo období, kdy nebyli řádně zvolení buď ani jeden, či alespoň jeden z předsedajících komor – byla tato posloupnost téměř vyprázdněná. Ukázalo se to v roce 1881, kdy umíral a posléze umřel v úřadu prezident Garfield a v roce 1885, kdy se pro změnu bez viceprezidenta ocitnul prezident Cleveland.

Proto byl v roce 1886 přijat nový zákon, kterým byli oba představitelé moci zákonodárné rázem postaveni mimo pořadí posloupnosti a byli nahrazeni zástupci vlády- příslušnými ministry podle pořadí zřízení jejich úřadů – např. 3. v řadě se tak ocitnul ministr zahraničí, následován postupně ministrem financí, obrany, spravedlnosti, námořnictví a vnitra.

Tento systém fungoval až do roku 1947 – ano, přidávali se další představitelé úřadů, měnili se jména těchto úřadů, ale princip byl stejný. Hybatelem další změn se stal až prezident Truman, který se do své funkce dostal po smrti prezidenta Roosevelta z pozice viceprezidenta. Truman měl pocit, že by neměl mít právo sám jmenovat svého případného, nikým nevoleného zástupce v pořadí osob vykonávajících pravomoci prezidenta USA (byť třeba ministry schvalují zákonodárci v Senátu). Byl zastáncem toho, aby se „do hry“ vrátili předsedové obou komor – tentokrát ale v obráceném pořadí. Podle současné úpravy se tak 3. (resp. tedy 2.) v pořadí stal předseda Sněmovny, následován prozatímním předsedou Senátu a pak již v pořadí ministrů podle seniority jejich úřadů.

Celkem se z pozice viceprezidenta do role prezidenta převtělilo 11 osob – 2 z toho pouze dočasně H.W.Bush a D. Cheney – ti byli pouze úřadujícími prezidenty. 9 dalších z pozice viceprezidenta vykonávalo mandát prezidenta plnohodnotně – 8 z nich po úmrtí, G. Ford po abdikaci prezidenta. První z nich – John Tyler dokonce úřad převzal pouhý měsíc poté, co se ujal jeho předchůdce funkce prezidenta. William Henry Harisson tehdy v roce 1841 jako první v době výkonu funkce prezidenta USA zemřel na následky zápalu plic. John Tyler se tak úřadu ujal v právně ne zcela jasné situaci – kdy bez pomoci později přijatého dodatku ústavy USA nebylo zcela zřejmé, zda se z pozice viceprezidenta stal přímo prezidentem, či pouze vykonává tento úřad. Spor došel tak daleko, že Tyler dokonce z principu odmítal otevírat poštu, kterou mu jeho političtí odpůrci jakožto „úřadujícímu prezidentovi“ zasílali do Bílého domu.

U nás samozřejmě také existuje řešení pro případ, kdy funkce prezidenta není obsazena, či není dotyčný schopen výkonu této funkce – v některých případech pravomoci přecházejí na předsedu vlády, jiné na předsedu Sněmovny, či Senátu – tak komplexní úpravu a robustní pořadí posloupnosti, jakým disponují v USA, tak vlastně český právní řád nezná a nemá ani zapotřebí.

 




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.