Vystudoval PF UK v Praze. Působí jako advokát, rozhodce, člen České advokátní komory, lektor a člen správní rady Ústavu práva a právní vědy, a lektor European Business School SE. Je autorem řady odborných článků zejména z oblasti pracovního práva, je poradcem MPSV pro otázky legislativy v oblasti pracovního práva. Patří mezi nestory českého pracovního práva a nejpopulárnější lektory v této oblasti.
Zákonná délka dovolené
Jedním z významných práv, kterými může zaměstnavatel zvýhodnit zaměstnance, je delší dovolená. Podle § 213 odst. 1 ZP činí výměra dovolené nejméně 4 týdny v kalendářním roce.
Delší dovolená v rozsahu 5 týdnů v kalendářním roce náleží zaměstnancům tzv. subjektů uvedených v § 109 odst. 3 ZP, jako jsou např. zaměstnanci státu, územních samosprávných celků, v určitých případech i příspěvkových organizací a dalších subjektů. Delší dovolená náleží rovněž pedagogickým pracovníkům.
Smluvní volnost
ZP zněním „nejméně“ neomezuje delší výměru dovolené u zaměstnanců zaměstnavatelů, kteří jsou podnikatelského charakteru. Ti mohou stanovit (sjednávat) dovolenou v delším rozsahu, než jsou 4 týdny. Umožňuje jim to zásada „co není zakázáno, je dovoleno“, která je opakem dřívější praxe, podle níž bylo možné sjednávat v pracovněprávních vztazích pouze to, co bylo výslovně dovoleno.
ZP umožňuje, aby každý zaměstnavatel tzv. podnikatelského typu prodloužil dovolenou, a bude záležet pouze na něm, jaký rozsah podle svých finančních i výrobních možností zvolí. Dovolená může být stanovena v rozsahu pěti, nebo třeba i osmi týdnů, ZP její délku neomezuje.
Zaměstnancům ostatních zaměstnavatelů, než těch, kteří jsou tzv. nepodnikatelského charakteru, může být dovolená prodloužena bez jakéhokoliv omezení. Na rozdíl od dřívější právní úpravy současná právní úprava nezakazuje sjednání podmínek pro prodloužení dovolené.
Není vyloučeno, aby zaměstnavatel prodloužil dovolenou pouze určitým skupinám zaměstnanců, např. zaměstnancům pracujícím u zaměstnavatele delší počet let nebo zaměstnancům konajícím práce fyzicky či duševně náročné. Zaměstnavatel však musí při takovém prodloužení dovolené respektovat zásadu rovného zacházení.
Zaměstnavatel může dovolenou diferencovat např. podle věku zaměstnanců, druhu nebo obtížnosti práce či pracovního prostředí. Stanovená délka dovolené je pak závazná pro všechny zaměstnance v dané kategorii. Jednotná délka dovolené platí rovněž pro pedagogické a akademické pracovníky vysokých škol, a to v rozsahu 8 týdnů v kalendářním roce.
Zaměstnanci podnikatelských subjektů tak mohou mít dovolenou v délce několika týdnů nad základní limit 4 kalendářních týdnů, zatímco zaměstnanci nepodnikatelských subjektů mají nárok vždy na 5 kalendářních týdnů.
Delší dovolenou je možné sjednat v pracovní nebo manažerské smlouvě, v kolektivní smlouvě nebo ji stanovit ve vnitřním předpisu podle § 305 ZP. Zaměstnavatel může stanovit nebo sjednat delší dovolenou také v dohodě o pracovní činnosti nebo v dohodě o provedení práce, což však v personální praxi nebývá častým jevem.
Delší dovolená při přesčasech
Dovolená se neodvíjí od počtu odpracovaných dnů, ale spravedlivě od počtu odpracovaných hodin. Je tak spojena s týdenní pracovní dobou.
Zaměstnanec, jehož stanovená týdenní pracovní doba činí 40 hodin a výměra dovolené u zaměstnavatele je 5 týdnů, konal u téhož zaměstnavatele za nepřetržitého trvání pracovního poměru práci po dobu 52 týdnů v příslušném kalendářním roce. Během této doby odpracoval celkem 2 080 hodin (52 × 40). Přísluší mu tedy nekrácená dovolená za kalendářní rok v celkovém rozsahu 200 hodin (40 hodin × 5 týdnů).
V ZP je dále ustanovení, které zvyšuje délku dovolené zaměstnancům, kteří odpracovali větší množství přesčasů.
Příklad
Pokud by zaměstnanec v rozvržených směnách odpracoval během 52 týdnů v kalendářním roce více hodin, např. 2 160 hodin, tedy o 80 hodin více, vznikne mu nárok na delší dovolenou. Postupuje se podle § 213 odst. 5 ZP. Odpracoval-li zaměstnanec v kalendářním roce podle rozvrhu směn více než dvaapadesátinásobek stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší týdenní pracovní doby, prodlouží se mu délka dovolené vždy o jednu dvaapadesátinu dovolené za kalendářní rok za každou další odpracovanou stanovenou nebo kratší týdenní pracovní dobu. Podle tohoto vzorce získá zaměstnanec jeden den dovolené navíc.
Příklad
Kdyby zaměstnanec u téhož zaměstnavatele v rámci 52 týdnů v kalendářním roce pracoval v kratší týdenní pracovní době 30 hodin týdně a odpracoval celkem 1 560 hodin (tedy 52násobek jeho kratší týdenní pracovní doby), vznikne mu právo na dovolenou za kalendářní rok v délce 150 hodin (30 × 5 = 150). K odpracovaným 6 hodinám nad celé násobky kratší týdenní pracovní doby se nepřihlíží.