Změna koncepce záruk při jednání s obchodní korporací po 1. 1. 2014

Vkročení do roku 2014 s sebou přineslo první vskutku dramatické post-revoluční změny v českém právním řádu, které se přijetím zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, „NOZ“) dotýká naprosto všech a přijetím navazujícího zákona č. 90/2012 Sb. (zákon o obchodních korporacích, „ZOK“) potom specificky podnikatelského světa.

O změnách ve sféře obchodníků toho už letos bylo napsáno skutečně mnoho, o monistické akciové společnosti, novém pojetí (obchodního) podílu, či o odstranění dualismu úpravy smluvních typů. Co se však dotýká každého podnikatele mírou zásadní a může tak být v záplavě článků neprávem opomíjeno, je zcela nový pohled na obchodní korporaci a účast lidí v ní ve vztahu k jednání navenek. I proto považujeme za vhodné tuto novou tezi zákonodárce stručně oprášit a na tomto místě připomenout, v čem tkví.

Zrušení zákonného základního kapitálu

Na první pohled každého i laika zaujme, že ZOK nepřikazuje typicky společnostem s ručením omezeným vytvářet a držet základní kapitál alespoň ve výši 200.000,- Kč. Tento institut vznikl z potřeby chránit osoby jednající s SRO před její platební neschopností alespoň tím, že vždy jsou v jejím majetku alespoň aktiva odpovídající základnímu kapitálu, takže obchodovat s SRO do této výše mělo být bezpečné. Podle důvodové zprávy k návrhu ZOK se však ukázalo, že základní kapitál je pouhá nefunkční fikce (číslo v účetnictví) a bylo jej možné fakticky legálně v případě potřeby převést kdykoliv k úhradě jiných, třebas fiktivních závazků a věřitel, který svoji pohledávku do likvidace takového SRO přihlásil, přesto vyjde s prázdnou.

Obchodní korporace jako fikce bez vlastní vůle

ZOK se tak – dodejme, že vcelku racionálně – obrací směrem ke skutečným činitelům, lidem, zastávajícím funkce statutárních orgánů či jejich členů, u nichž nově formuluje, zastupují (jako zákonní zmocněnci) korporaci. Ta již totiž sama o sobě vůli nemá, neboť je to právem vytvořená fiktivní entita pro snazší uchopení složitějších vztahů většího majetkového záběru. V centru pozornosti je tak nově statutární orgán, člověk, na nějž se kladou převratné požadavky.

Péče řádného hospodáře, korigovaná podnikatelským úsudkem

Právní úprava odpovědnosti statutára je poměrně komplikovaná, neboť je ji nutné skládat jak z NOZ, tak pro korporace specificky ze ZOK. Ze staré úpravy se zachovala koncepce péče řádného hospodáře, kterou zákon poprvé definuje tak, že jde o výkon funkce a) s nezbytnou loajalitou, b) i s potřebnými znalostmi, c) a pečlivostí (§ 159 NOZ). Tato konstrukce je pro účely podnikatelského prostředí mírně modifikována tzv. pravidlem podnikatelského úsudku (ust. § 51 ZOK), podle nějž pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Vždy je však třeba zachovat loajalitu. To proto, aby zákonodárce příliš netlumil riziková rozhodování statutárů a rozvoj obchodu jejich příliš velkým strachem z odpovědnosti za záporný výsledek takového rozhodnutí. Odpovědnost se tak správně „omezuje“ na odpovědnost za neinformované či stěží obhajitelné rozhodnutí (bez ohledu na výsledek). Smluvně, např. ve smlouvě o výkonu funkce, omezit tuto zákonnou odpovědnost přitom zákon výslovně zakazuje.

Statutár nese tíhu odpovědnosti za hospodaření společnosti

Právě řečené však nemění nic na tom, že statutární orgán, jehož navíc ve sporu tíží břemeno prokázání, že jednal s náležitou péčí, nese nelimitovanou odpovědnost za škodu svým rozhodnutím společnosti způsobené, resp. je povinen vydat prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získal. Nově potom (ust. § 68 ZOK) zákon cílí na časté nekalé praktiky vně společnosti, kdy jednatelé s vědomím platební neschopnosti zadluží společnost, sebe přitom obohatí a společnost je bez sankcí pro ně zrušena po proběhlém insolvenčním řízení. Insolvenční soud totiž může rozhodnout, že člen (dokonce i bývalý člen) statutárního orgánu úpadkové společnosti ručí za splnění jejích povinností celým svým majetkem, pokud věděl nebo mohl vědět, že společnost je v úpadku nebo hrozícím úpadku, a přesto neučinil v rozporu s péčí řádného hospodáře za účelem odvrácení tohoto stavu vše potřebné a rozumně předpokládatelné. To není vše, vyzve – li k tomu členy statutárních orgánů takové společnosti insolvenční správce, vydají prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce za poslední dva roky před prohlášením úpadku, pokud nečinili tak, jak je citováno v předchozí větě.

Pragmatické záruky

Z právě popsaného je snad dostatečně zřejmé, proč již není snadno „obejitelného“ institutu zaručeného obchodního podílu zapotřebí, když zákon otevřel dostatečné cesty k tomu, jak hojit jednak škody uvnitř společnosti, jednak škody navenek způsobené obchodním partnerům, v důsledku jednání ne(po)řádného hospodáře. A to z majetku nikoliv zadlužené společnosti, nýbrž z osobního majetku statutára, který tak již nemůže skrývat své nerozumné (a mnohdy záměrné) počínání za „bublinu“ jménem obchodní společnost.

Není však na místě vyvolávat paniku. Věřme, že nová koncepce pomůže ozdravit podnikatelský trh od těchto plevelných praktik a napomůže zároveň racionálnímu, informovanému a loajálnímu statutárovi, který chce zisk pro svoji společnost a nikoliv způsobit záměrnou újmu smluvním partnerům (díky pravidlu podnikatelského úsudku), k úspěšnému rozvoji své společnosti bez nadměrných restrikcí.


Autor příspěvku

Mgr. Jan Hrabec

Advokát, rozhodce a lektor Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.