Hodnota věcí nespočívá v jejich nákladech

Oscar Wilde před lety prohlásil, že cynik je člověk, který zná cenu, ne však hodnotu věcí. Pro politiky a vládní ekonomy by měl platit opak. Nemusejí znát ceny všech věcí, měli by však vědět, jak stanovit jejich hodnotu. Skutečnost je však tomuto požadavku často na hony vzdálena.

Častým argumentem používaným k politickému prosazování ekonomických návrhů, o jejichž přínosu lze mnohdy velmi úspěšně pochybovat, je, že jsou „přínosem pro ekonomiku“. Nejčastějším důvodem, proč jsou za ekonomicky prospěšné považovány, pak je, že zvyšují příjmy nebo zaměstnanost. Vláda by je proto měla podporovat.

Nesmyslnost těchto představ lze plasticky ilustrovat na jednoduchém příkladu týkajícím se nemocnosti. Léčbou chorob, péčí o nemocné, výstavbou nemocnic i jejich zásobováním se zabývají tisíce osob; jejich činnost ve svém souhrnu přispívá k ekonomice (vyjádřeno pomocí jejich podílu na HDP) často deseti i více procenty. Představa, že by rozšiřování počtu onemocnění mohlo „ekonomice“ pomoci, přesto žádnou vládu zatím naštěstí nenapadla.

Uvedený příklad je však svou podstatou zcela stejný jako jiné situace, ve kterých jsou politické návrhy podstatně méně zdrženlivé. Řada studií zadaných vládními institucemi například vysoce hodnotí ekonomický přínos sportu, turistiky, kultury, umění apod. Ekonomický přínos těchto oblastí se nestanoví snadno a nechceme vůbec tvrdit, že neexistuje. To však nic nemění na tom, že metoda jeho určení by neměla být vadná.

Vládní „rozbory“ přínosů těchto i dalších odvětví zdůrazňují počty nových pracovních míst, které (spolu s obory, které jsou jejich dodavateli) mohou vytvořit. Další sčítají příjmy, které svým zaměstnancům přinesou. Jejich zadavatelé, pyšní na provedené odhady, se nás snaží přesvědčit nejen o tom, že mohou náš život učinit lepším (o čemž většinou přesvědčovat není třeba), ale i o tom, že přispívají k něčemu se vznešeným názvem „ekonomik“.

Analogie s výše uvedenou a absurdní situací spočívá v tom, že to, co tyto studie „měř“ a vyzdvihují, nejsou přínosy uvedených činností, ale jejich náklady. Nechápou, že hodnota jakékoli ekonomické činnosti nespočívá v tom, co tato činnost stojí, ale v tom, o co její přínos (či výnos) dokáže její náklady převýšit.

Ekonomický přínos sportu či jakékoli jiné bohulibé činnosti spočívá v potěšení, které z něj jeho účastníci či diváci získají, v jeho dopadech na jejich zdraví, délku života apod. Uvažujeme-li však ekonomicky, je tuto hodnotu třeba snížit (a nikoli zvýšit) o částku, kterou bylo třeba na tyto činnosti vynaložit či obětovat (například ve formě mezd), tj. kterou bylo třeba „odklonit“ od jiných účelů, na které mohla být vynaložena. Zcela obdobně platí, že ekonomická hodnota kultury či umění nespočívá v nákladech na úklid divadla, ale v komerčním a kulturním přínosu kulturního představení.

Stanovit hodnotu některých věcí, například divadelních her, je obtížné. Počítat ji jen na základě vybraného vstupného na straně jedné a platů herců a dalšího personálu na straně druhé, nestačí. Relevantní ekonomickou otázkou je, zda kulturní a obchodní přínos představení převyšuje jeho náklady (a zda tento přínos lze souhrnně vyjádřit, například součtem vybraného vstupného, sponzorských příspěvků a veřejných dotací). Kritériem ekonomického přínosu je však jen a pouze hodnota produktu vyjádřená vždy jako rozdíl jeho výnosů a nákladů.

S lidmi, kteří se v dobré víře snaží rozpoznat skutečnou hodnotu věcí (i když ji zaměňují s jejími náklady) lze sympatizovat. Méně sympatií si zaslouží ti, kteří představy o „hodnotě“ a přínosu určitých statků šíří vedeni snahou o svůj politický či finanční prospěch. K nim patří vedle politiků či jejich poradců i obchodníci, snažící se cenu svých statků, dodávaných veřejnému sektoru, prezentovat jako jejich skutečnou hodnotu. Patří k nim i ti, kteří dovozují, že subvencované činnosti veřejného sektoru (například kulturní představení) na rozdíl od jiné (například materiální) produkce žádnou hodnotu netvoří. Chyba ve stanovení hodnoty věci, které se dopouštějí, je totiž stejná.

Vypořádat je však třeba se i s představou, že existuje věc zvaná „ekonomika“ představující monstrum, které je třeba krmit a chlácholit a jehož požadavky jsou v rozporu s věcmi, které jsou příjemné a prospěšné. Za „ekonomicky přínosné“ lze považovat pouze ty činnosti, které přímo nebo nepřímo zvyšují blahobyt konkrétních občanů. Vyjádřeno jinými slovy, činnosti, které jsou samy o sobě dobré či hodnotné, jsou dobré i pro „ekonomiku“. A naopak, činnosti, které jsou samy o sobě špatné, škodí i hospodářství. Činnosti prospěšné pro „ekonomiku“, které samy k žádnému individuálnímu ekonomickému přínosu nevedou, prostě a jednoduše neexistují.


Autor příspěvku

doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.

Absolvent VŠE a filozofické fakulty UK. Dlouhodobý vysokoškolský učitel managementu a ekonomie, působil jako šéfredaktor časopisu Ekonom a poradce v několika mezinárodních firmách.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.