Olympiáda v Soči aneb Proč fandím šampiónům

Dlouho očekávaná olympiáda v ruské Soči mě zatím moc baví. Není předmětem tohoto blogu psát o politických konsekvencích a zkoumat, zda se Putin ukázal světu, nebo neukázal v takovém nebo makovém světle, ani zda byl úvodní tradiční olympijský ceremoniál nejlepší, nebo byl naopak špatný, to neumím objektivně soudit a mohu jen pocitově říci, že mně se to zatím celé moc líbí :-) .

Od začátku do konce fandím pořadatelům, a to, že jsou to Rusové, a to mi na fanouškovství, i když rusofil tedy rozhodně nejsem, ničeho neubírá, protože vše zatím vypadá jako perfektně zvládnuté, a některé ministížnosti, které se občas objeví v českém tisku na slabé stěny na pokojích apod., přičítám spíše snaze novinářů perfektně zorganizovanou olympiádu devalvovat. Ale o to nejde, jde jedině o sport, a zde je skutečně na co se dívat. Abych nezdržoval, co chci tímto blogem říci, řeknu to hned: mám rád vítěze, ty, co jsou první, bývalé i současné mistry světa, olympijské vítěze a čím vícekrát vyhráli, tím více je „mám rád“. Proč? Když jsem byl malý, hrál jsem tenis, a v éře konce 70. a začátku 80. let vévodil, nebo spíše kraloval, světovému tenisu, švédský stroj Björn Borg, který byl 6 let za sebou světovou jedničkou. Všichni tenkrát fandili, včetně mě, každému, kdo proti Borgovi hrál, aby jej porazil a „sundal“ z trůnu. Pak když se to podařilo Johnovi McEnroevi, kterého posléze vystřídal Ivan Lendl, tak se situace opakovala, tj. když byl světovou jedničkou McEnroe, každý fandil jeho soupeři, když byl jedničkou Lendl, tak také atd.

Zamýšlel jsem se nad otázkou, proč šampionům a vítězům nikdo nefandí, resp. proč jim fandí méně lidí, než jejich soupeřům. Kromě řady psychologických hledisek (např. že se člověk možná lépe vcítí do kůže snaživého soupeře, neřkuli outsidera než světové jedničky, plus že lidé chtějí spíše vidět senzaci, než očekávané vítězství favorita, dále že někteří lidé chtějí vidět šampiona na kolenou atd.), jsem názoru, že minimálně jedním z důvodů je i to, že lidé o šampionech nepřemýšlejí zdaleka tak důkladně jako o jejich soupeřích, kterými jsou vycházející hvězdy, jež se teprve v budoucnu šampiony stanou. Mnoho z nás bere šampiona jaksi za automat, za jakýsi „člověko-stroj“, který – řečeno s trochou nadsázky – nemusí trénovat, protože má vítězství jaksi geneticky dané :-) . Šampión je podle těchto měřítek v mysli lidí často nezničitelný a jeho vítězství je vždy předpokladatelné. Tak tomu ovšem není a praxe ukazuje, že těžší než se dostat na vrchol, je, na vrcholu kariéry alespoň v konkurenci, která je stále větší a větší (protože lepších a lepších soupeřů je stále více a protože na vrcholu pořádně fouká) chvíli pobýt.

Přiznám se, že jsem nadpis dnešního blogu volil trochu provokativně, protože tak úplně pravdivý není – fandím jednak samozřejmě našim, a z těch dalších sportovců potom, kteří mi padnou do oka :-) .

O to více však fandím těm, kteří na světové úrovni již něco dokázali a nyní se od nich očekává jako samozřejmost, že znovu zazáří a oni se tak ocitají pod obrovským tlakem veřejnosti i médií. Protože když zvítězí, tak se dočkají reakce, že to se dalo přeci očekávat, a když neuspějí, tak se jich budou novináři dokola ptát, v čem spatřují příčiny neúspěchu (tak jako se ptal včera bezprostředně po nešťastném pádu snowboardistky Šárky Pančochové, novinář České televize na to, proč to nevyšlo, což nebylo zrovna citlivé).

Vedle medaile Jaroslava Soukupa v neuvěřitelně vypjatém a emocionálně senzačním sobotním biatlonovém závodě (záznam zde), který jsem se zatajeným dechem sledoval od začátku do konce, bych chtěl vyzdvihnout neuvěřitelný úspěch Martiny Sáblíkové, která v závodě na 3km v rychlobruslení vybojovala pro Českou republiku stříbrnou medaili (záznam zde). Martina totiž spadá přesně do té mnou shora popisované kategorie šampionů a vítězů, od nichž se automaticky čeká zlato, a nejlépe hned ve více disciplínách :-) . Nizozemka Irene Wust však zvítězila suverénním způsobem o skoro 2 vteřiny – jela jako „stroj“. V těžké konkurenci Rusky Grafové a Němky Claudie Pechsteinové a dalších skvělých závodnic je olympijské stříbro neuvěřitelný úspěch a Martina si jej náležitě užila, uvolnění na ni bylo znát hned po závodě i při následném rozhovoru v olympijském studiu.

A pokud jej Martina zopakuje i v závodě na 5km (kde se od ní ale očekává zlato, že, to je ale přesně ta „hrůza“, o kterém v tomto blogu mluvím ;-D ), budu tleskat ve stoje a zamačkávat opravdovou slzu. Tak, jak jsem to dělal, když několikanásobný šampion světového biatlonu a lyžování vůbec Bjorndalen ve svých bezmála 40 letech vyhrál sobotní biatlonový závod i vzdor tomu, že musel díky jedné chybě na střelnici na rozdíl do soupeřů najíždět trestné kolo (článek zde) . To samé by se dalo říci o bramborové medaili 42 leté německé rychlobruslařky Claudii Pechsteinové a takto pokračovat dále.

Sport je prostě nádhera :-) a olympiáda v Soči je moc fajn


Autor příspěvku

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. MPA

Vyučuje v předmětech Statutární orgány a zástupci obchodních korporací, Mezinárodní obchodní a investiční arbitráž, Základy soukromého práva, Rozhodčí řízení v judikatuře soudů a Rozhodčí řízení v tuzemsku.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.