Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
Jak se později ukázalo – definitivně. Paní Kárná za několik dní zemřela a to bylo trochu mnoho i pro tak silnou individualitu, jakou byl Lubomír. S touto neočekávanou událostí zřejmě nepočítal a proto svou truchlící náturu dával najevo kudy chodil. „Z toho si nic nedělej, takový už je život“, říkali mu spolupracovníci včetně půvabné sekretářky, která ho rovněž s účastí litovala.
Panem Lubomírem by tragická událost ani tolik neotřásla, nebýt zapomnětlivosti postižené. Ve spěchu příprav na nemocniční léčení a pod vlivem jiných okolností nebožka totiž neprojevila svou vůli v podobě úředně a právnicky nazývané závěti. „Jak teď na ně vyzrát?“, usilovně přemýšlel Lubomír. Dobře totiž věděl o vkladní knížce, na které bylo více než sto tisíc korun, kterou Kárná skrývala dlouhou dobu pod polštářem a vytahovala na světlo těsně před Silvestrem, aby lahvičkou slivovice přivítala s několika přáteli nový rok. Žádné příbuzné totiž neměla.
Účast na těchto přípitcích neopravňovala však Lubomíra k tomu, aby byl podle nového občanského zákoníku zařazen mezi nejbližší příbuzné, kteří mohou dědit přímo ze zákona, tedy bez závěti. Nebyl ani jejím druhem, který by s ní pobýval ve společné domácnosti.
Těch proklatých více než sto tisíc korun mu stále nedávalo spát. „To by byla škoda, aby propadly státu… Musím se o ně nějak postarat“, uvažoval Lubomír. Náhoda mu nahrála. V zásuvce dubového příborníku nalezl lístek z kalendáře, na němž bylo kostrbatým písmem napsáno: „Vše co mám, dávám Lubomírovi. Staral se dobře, byl na mne hodný…“, podpis: „Kárná“. Tento „vzkaz“ však ještě nebyl závětí, jak by si Lubomír vroucně přál. Chyběl mu datum, což tvoří závěť, která je napsaná vlastní rukou, závětí. Bez data není totiž podle § 1494 nového občanského zákoníku platná.
Ale to neznáte Lubomíra! Nebylo pro něj nic snadnější, než sednout a napsat, vlastně dopsat chybějící datum, tedy den, měsíc a rok. Sen o vysoké částce peněz byl silnější než všechny Lubomírovy morální zábrany dohromady.
Originálním způsobem „upravenou“ závěť pak odevzdal na notářství a toužebně očekával rozhodnutí o přidělení dědictví. Rozhodnutí sice obdržel, ale poněkud překvapujícího obsahu. Pozval si ho soud, aby vysvětlil údaj ve vyjádření písmoznalce o dopsání data v závěti. Poněvadž se to Lubomírovi v soudním řízení nepodařilo, byl odsouzen pro podvod k podmíněnému trestu na šest měsíců s odkladem na jeden rok. Samozřejmě, že sen o sto tisících se rozplynul…
Ale nejhůře na to doplatila nebožka. Nikdy se totiž nemůže dovědět, jakého měla povedeného přítele…