Should Scotland be an independent country? Aneb co spojuje tvar lahví alkoholu a pohodlnou jízdu automobilem a je návrat do 17. století vždy krokem zpět?

Skotsko je v mnoha ohledech úžasnou zemí – je to země, kde se daří zajímavým nápadům, je to země plná starých tradic, ale i velkého pokroku. Je to země úžasných podnikatelských nápadů, země, která světu přinesla třeba hranaté lahve na whisky, nafukovací pneumatiky, golf, ale i Lumíky ( pro ty mladší navrhuji dosadit si Grand theft auto).

Skotsko je také země, která si 18. září odpoví na zásadní otázku – měli by být samostatným státem? Bude se rozhodovat o tom, zda bude nadále v nějaké formě pokračovat ve svazku, který trvá již staletí a který k sobě pojí země Spojeného království. Personální unie Skotska a Anglie sice počíná rokem 1603, kdy na anglickém a skotském trůně seděl král Jakub z rodu Stuartovců – VI. toho jména ve Skotsku a I. v Anglii, ale různé formy vztahů jsou mezi oběma národy mnohem staršího data. Po Cromwellově zásahu a krátké republikánské éře je právě osoba panovníka nejsilnějším poutem mezi oběma zeměmi, které nebylo nikdy zpochybněno a v zásadě je možné očekávat, že výsledkem referenda, pokud z něj vzejde samostatné Skotsko, bude právě návrat k personální unii obou zemí, neboť zastánci samostatnosti ve většině nepovažují přechod k republikánství za svůj cíl.

V roce 1707 obě historická království utvořila společné Spojené království Velké Británie, které bylo o necelé století později v roce 1801 transformováno na Spojené království Velké Británie a Irska, ze kterého se po uznání nezávislosti větší části Irska v roce 1922 stalo Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Dlužno podotknout, že za celou dobu trvání Velké Británie se odstředivé tendence některých částí unie objevovaly ve větší či menší míře prakticky neustále. Kromě faktických bojů o nezávislost a ozbrojených půtek již má Británie své zkušenosti i s pořádáním všelidových hlasování– málokde se zmiňuje referendum o statusu Severního Irska, které proběhlo v roce 1973 a ve kterém obyvatelé Ulsteru prakticky jednomyslně vyjádřili svůj zájem zůstat ve svazku Velké Británie.

Ještě nikdy se však nejednalo o podobné rozhodování ve stejném měřítku a stejnými důsledky, jako bude to, které proběhne tento měsíc ve Skotsku.

O konání všelidového hlasování s prostou otázkou na samostatnost Skotska bylo rozhodnuto již v roce 2012, kdy byla 15.10. podepsána dohoda mezi skotskou vládou vedenou prvním ministrem Alexem Salmondem a vládou Spojeného království zastoupenou premiérem Davidem Cameronem. Tato dohoda specifikovala zásady, kterými se příprava referenda bude řídit a určila i závazný termín jeho konání, byť ne přesné datum, ale nejpozdější lhůtu – konec roku 2014.

Vůbec poprvé se však o referendu o otázce samostatnosti Skotska hovořilo již po volbách do parlamentu Skotska – Holyrood (dále i „SP“) v roce 2007. Po těchto volbách se nejsilnější stranou zastoupenou v SP stala Skotská národní strana (Scottish National Party („SNP“)) – obsadila nově 47 z celkově 129 křesel a vytvořila menšinový kabinet. Úspěchu SNP dosáhla i se slibem, že připraví všelidové hlasování o budoucím uspořádání Skotska a Velké Británie do konce roku 2010. SNP po těchto volbách měla sice nejsilnější zastoupení, ale nikoliv většinu a návrh na uskutečnění referenda nakonec vzala zpět, neboť se jí nepodařilo zajistit příslušný počet zákonodárců.

Zatímco při přípravách hlasování v roce 2009 byla absolutní nezávislost Skotska předkládána jako jedna z několika variant – společně s větším, či menším přesunem pravomocí ze Spojeného království do Skotska, volby v roce 2011 přinesly SNP velké vítězství, když získala v Holyroodu většinu – 69 zástupců a tudíž i dostatečnou sílu prosadit svůj záměr vypsat referendum o úplné nezávislosti Skotska. Zákonný rámec pro pořádání referenda poskytnul Zákon o referendu o nezávislosti – Scottish Independence Referendum (Franchise) Act 2013, který byl přijat 27. června Holyroodem a podepsán královnou o měsíc později 7. srpna.

Do čela „boje o nezávislost“ se celkem přirozeně postavil Alex Salmond – současný předseda SNP. Salmond je dlouholetým zastáncem nezávislosti Skotska a pakliže bychom se pustili hlouběji pod povrch této otázky, narazili bychom zřejmě na levicové jádro jeho názorů, které jsou částečně překryty právě národním cítěním. Salmond je bývalým členem britského parlamentu, zasedá i ve Holyroodu, ve kterém působil s krátkou přestávkou od jeho založení v moderní podobě v roce 1999, byl předsedou SNP nejprve v letech 1990 až 2000 a později opět od roku 2004, přičemž je od roku 2007 i prvním ministrem Skotska – tedy předsedou tamní vlády.

Takříkajíc na druhé straně barikády stojí Alistair Darling – bývalý ministr financí, ministr průmyslu a obchodu (ale i jiných rezortů) v Labouristické vládě Tonnyho Blaira a později Gordona Browna. Darling se stal vůdčí postavou hnutí Lépe společně (Better together) již v roce 2012, kdy bylo toto hnutí založeno. Better together je hnutí, které spojuje zastánce pokračování společného státu bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. Zajímavostí jistě je, že v pravolevém politickém spektru by si, pokud si odmyslíme otázku budoucnosti Skotska, Salmond s Darlingem asi rozuměli.

Oba dva se snaží oslovit obyvatele Skotska s volebním právem, které bylo pro účely referenda mírně modifikováno oproti volebnímu právu do Holyroodu. V referendu se tak mohou vyjádřit prakticky všichni s trvalým pobytem ve Skotsku, v zásadě bez ohledu na jejich národnost – včetně obyvatel jiných členských států EU, či států Commonwealthu zde usazených. Oproti volbám do parlamentu byl také snížen věkový census, kdy volit mohou všichni starší 16 let (což by dle SNP měl být do budoucna i věk pro oprávnění volit do Holyroodu). V průběhu příprav referenda se sice vyskytly hlasy, které hovořily o tom, že by mělo být umožněno hlasování i Skotům, kteří nežijí ve své domovině, nebo naopak i obyvatelům jiných částí Velké Británie, ale tyto hlasy nebyly vyslyšeny (i s ohledem na precedent ze zmíněného referenda v Ulsteru v roce 1973, kde také hlasovali pouze obyvatelé Severního Irska).

Témata, na kterých se „láme chleba“, je v případě Skotska hned několik a postupně všechna byla z různých stran probírána a analyzována – obsáhlé analytické práce vydala jak strana stoupenců samostatnosti, tak proponenti setrvání unie. Ať už se v předvolebních debatách přetřásají otázky typu budoucnosti základny jaderných zbraní v Coulportu, či zachování personální unie v čele s královnou Alžbětou II., vždy se v pozadí objeví finanční záležitosti.

Skotsko není chudou částí Velké Británie. Salmond a jeho následovníci operují s tím, že velké zásoby nerostného bohatství Skotska především ve formě černého uhlí, ropy a zemního plynu byly doposud využívány ve prospěch společného růstu, aniž by však přinášely přiměřené zisky přímo Skotům, což by jim nezávislost umožnila. Salmond rád poukazuje na starý bonmot, možná i pravdivý, který říká, že existují jediné dvě země bohaté na ropu, které nemají vlastní finanční mechanizmy na reinvestování zisků z jejího prodeje, a to Irák a Skotsko. Vzorem v tomto ohledu Skotsku nemusí být nutně jen Norsko, které v tomto ohledu bývá uváděno jako zdařilý příklad, ale i domácí Shetlandské ostrovy, které založily vlastní společnost – Shetland Charitable Trust, která se věnuje investování prostředků získaných prodejem koncese na využívání nerostného bohatství ostrovů a je v tom celkem úspěšná.

Na většinu problémů, které v souvislosti s finanční nákladností samostatnosti vyvstávají, proto Salmond odpovídá spíše mlhavě s odkazem právě na větší zisk z nerostného bohatství samostatného Skotska. Osobně si myslím, že ve světle levicového zaměření samotného vůdce SNP a tudíž i větších nároků na veřejné finance, ale i proklamací protistrany ve formě pozastavení některých finančních toků určených na společný výzkum, či na odůvodnitelné pozastavení všech objednávek vojenského materiálu z cizí země (týkalo by se především stavby válečných lodí ve skotských loděnicích) v dlouhodobém horizontu, by se situace Skotska nezávislostí spíše zhoršila. Není však sebemenších pochyb o tom, že ze střednědobého hlediska by asi velký rozdíl mezi hospodářstvím a životní úrovní Skotska a zbytkem Velké Británie nenastal.

Z krátkodobého hlediska by pak Skoti museli řešit urgentnější problémy – museli by vyřešit postavení své země v mezinárodním měřítku – v tomto ohledu se pozice SNP vyvíjí především ve vztahu k členství v NATO – nejprve byla SNP spíše pro vystoupení, nyní se zdá, převažují hlasy k setrvání. Pochyby by také mohly vyvstat ve vztahu k EU – není totiž zcela jasné, zda by Skotsko automaticky bylo členem Unie, či by se muselo znovu přihlásit – to je otázka, před kterou ostatně EU sama může stát poměrně brzo, bez ohledu na výsledek referenda ve Skotsku, neboť se obdobné hlasování bude v blízké budoucnosti konat třeba v Katalánsku.

Ve vnitrostátních záležitostech by jako první na řadu přišla zřejmě otázka dělby národního dluhu, což je zřejmě téma, které by, bez ohledu na silácká vyjádření všech stran, bylo možné vyřešit pouze vzájemným jednáním obou stran. V tomto směru je zřejmě nasnadě proporcionálně „rozdělit“ dluhy a převést jejich část na Skotsko, které by je zbytku Velké Británie muselo v nějaké formě po určitou dobu ve splátkách uhradit.

Zajímavý také je turbulentní vývoj otázky společné či samostatné měny – Skotsko sice mělo historicky samostatnou měnu – kdy i v období personální unie byly ve Skotsku raženy mince, kterým se říkalo Bawbee, ale SNP návrat k této měně neplánuje. I zde však stoupenci samostatnosti ustoupili ze svých původních plánů na přijetí Eura a nahradili je představou o zachování měnové unie se zbytkem Velké Británie, byť se David Cameron vyjádřil k této otázce s velkou dávkou zdrženlivosti.

Skoti stojí tváří v tvář rozhodnutí, které ovlivní zásadním způsobem jejich život především v symbolické rovině, ať už referendum skončí jakkoliv, některé další pravomoci z Londýna do Edinburghu přejdou stejně – k další propagaci práva na sebeurčení a sebevládnutí Skotů se ostatně ve svém otevřeném dopise zavázali všichni hlavní představitelé největších politických stran v Británii – Cameron za Konzervativce, Clegg za Liberály i Miliband za Labouristy.

Pokud bude výsledkem referenda samostatnost, určí se tím především datum, kdy k tomuto přechodu dojde – Alex Salmond na všechna tato vyjádření zpravidla reaguje dotazem – kdy a jak k nám tyto pravomoci přejdou? Samostatností by měl odpověď – hned a všechno, tvrdí, že je připraven tuto odpovědnost nést. Přejme Skotům, ať je to pravda.

A abych odpověděl na otázku z úvodu – tvar lahví whisky byl určen především praktickou potřebou vměstnat jich co nejvíc do beden, ve kterých je převáželi, Dunlop svou pneumatiku vynalezl proto, že chtěl najít nový, pohodlnější způsob přepravy, a protože ho bolela hlava z neustálého kodrcání na kole po dřevěných ráfcích. Prostě a jednoduše, jestli si některý národ může nárokovat povahu, která jej nutí přicházet s drobnými úpravami předmětů každodenní potřeby, aby byli praktičtější, jsou to právě Skotové a nemám vůbec starost, že by si svou nezávislostí (nebo setrváním v unii) ve stejném duchu neporadili.

 


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.