Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Zatímco technické provedení a obsahové detaily se měnit budou, nosná myšlenka zůstává, a proto jí můžeme podrobit hlubší analýze. Tím základním a předkladatelem předem anoncovaným účelem návrhu zákona je zavedení diferencovaných sazeb pojistného na sociální zabezpečení v závislosti na počtu nezaopatřených dětí, o které poplatníci pojistného (zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné) pečují.
Vzhledem k výše zmíněnému – tedy vysoké pravděpodobnosti změn v návrhu asi nemá příliš smyslu se zabývat jeho konkrétním zněním, ale přesto se je pokusím stručně popsat, a to hlavně za použití slov samotného předkladatele. Dosud výše sazeb pojistného na sociální zabezpečení počet nezaopatřených dětí, o které se plátce stará, nezohledňuje. Zaměstnanci tak platí stejně vysoký odvod – pojistné na důchodové pojištění ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu. Zaměstnavatel platí pojistné na důchodové pojištění ve výši 21,5 %, pojistné na nemocenské pojištění ve výši 2,3 % a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1,2 % z úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců. OSVČ pak opět jednotně platí pojistné na důchodové pojištění ve výši 28 % a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1,2 % z vyměřovacího základu. (Nemocenské pojištění je u OSVČ dobrovolné.)
Návrh změn pracuje ve zkratce s tím, že pro poplatníky, kteří nepečují o žádné nezaopatřené dítě, se sazba pojistného zvýší o jeden procentní bod a u poplatníků, kteří pečují o jedno nezaopatřené dítě, zůstane sazba stejná. Naopak sazby pojistného pro poplatníky, kteří pečují o dvě a více nezaopatřených dětí se sníží, přičemž při péči o čtyři a více nezaopatřených dětí se pojistné platit nebude vůbec.
Podle slov předkladatele má tímto krokem být posílen princip zásluhovosti pracujících rodičů na výchově dětí, má dojít k posílení příjmové situace rodin s více dětmi a podpora zvyšování počtu dětí v rodině, které budou v budoucnu plátci daní a pojistného.
Pojďme si tedy tyto záměry hlouběji zanalyzovat.
Předně mi dovolte předeslat, že chápu problematiku prorodinné politiky státu a dokážu se smířit s tím, že péče o nezaopatřené děti má dopad do odvodu daně z příjmů fyzických osob – což ostatně naplňuje i ambice posílit příjmovou situaci rodin s vícero dětmi, ale v oblasti pojistného na sociální zabezpečení je to podle mého prostě nemoudré.
Chápu, i že rozhodnutí děti nemít, je rozhodnutí, které má jisté dopady a může ve svém důsledku i přinášet vyšší náklady státu – který musí zabezpečit základní péči tam, kde rodina není, nebo selhává. Na druhou stranu s nadsázkou toto rozhodnutí i zdroje státu šetří a stejným postupem se dostaneme reductio ad absurdum až k úsměvným závěrům – co kdyby tedy bezdětní třeba měli nárok na snížení daňové zátěže, neboť z jejich daní není třeba nad rámec solidarity tolik financovat školství?
Tolik tedy nadsázka – mám ale pocit, že legrace končí hned na začátku, tedy vlastně spíše vůbec nezačíná – tedy u premisy, že nemít děti je rozhodnutí. V České republice se potýkáme s tím, že vlastní negativní zkušenost s neplodností má přibližně deset až patnáct procent párů, jedná se o problém rostoucí a prokazatelně minimálně kvalita mužského spermatu stále klesá. Sterilita je dnes podle definice Světové zdravotnické organizace samostatnou diagnózou, tedy nemocí, nikoliv rozhodnutím. Příčin takového stavu je více, někdy jsou určitelné, někdy nikoliv – někdy leží na jednom, někdy na obou. Pořád ale ještě platí, že se nejedná o rozhodnutí.
Nemožnost mít děti je stresová záležitost pro stále více párů – někteří se s tím snaží vyrovnat tím, že podstoupí léčbu – mimochodem ne všechny léčebné postupy a služby jsou plně pokryty z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Tyto páry pak čeká mnoho překvapení a úskalí – počínaje tím, že jim úhrada léčby musí být nejprve schválena příslušnou zdravotní pojišťovnou ženy (a to i v případech, kdy je neplodnost určena na straně muže), přes limitaci uhrazených cyklů některých léčebných postupů (opět přes ženu), až po další stresové faktory a zátěže – jak vztahového, tak zdravotního fyzického i psychického charakteru.
A nyní se k tomu všemu přidává další nástroj, který říká „nemáš děti, plať si víc na důchod“ – jinými slovy transformace systému průběžného financování neboli „pay-as-you-go“ (platíš, jak jdeš) na systém „platíš, jak vychováváš“. Co na tom, že nevíme, zda a jak dlouho nezaopatřené děti, na které budou snížené sazby uplatňovány, skutečně systému v budoucnu přispějí, co na tom, že z dávky, která je vlastně spíše daní než pojistným, najednou děláme nástroj prorodinné politiky, nebo že z pochopitelných důvodů vytváříme nevyvratitelnou právní domněnku, že společná domácnost je rovna péči o dítě. Stále ještě je tu ta vtíravá myšlenka – co je státu do toho, jestli děti mít chci, nebo nechci a kde bere morální oprávnění k tomu mě trestat za to, že děti mít nemůžu?
A koneckonců – pojistných systémů máme u nás v České republice hned několik – když už se tak zamýšlíme nad podobnou transformací jednoho z nich, proč obdobným způsobem nemodifikovat i ty ostatní? Co takhle různé sazby zdravotního pojištění pro pojistníky s různou rodinnou anamnézou? Je tohle opravdu to, co od státu chceme? Za sebe mohu říci, že ne.