Vystudoval PF UK v Praze. Působí jako advokát, rozhodce, člen České advokátní komory, lektor a člen správní rady Ústavu práva a právní vědy, a lektor European Business School SE. Je autorem řady odborných článků zejména z oblasti pracovního práva, je poradcem MPSV pro otázky legislativy v oblasti pracovního práva. Patří mezi nestory českého pracovního práva a nejpopulárnější lektory v této oblasti.
„Tak to máme za třista šedesát korun,“ oznámil Emil alias úslužný „taxikář“ výsledek jízdy milenecké dvojice nočním městem. Ani jeden z těch dvou pasažérů se však nedověděl počet ujetých kilometrů. Stejně tak tomu bylo i v příštích jízdách u dalších cestujících. Korunky přibývaly a přibývaly.
Podnikavý Emil by tak asi jezdil dodnes, nebýt nešťastné události. Způsobil si ji vlastně sám, neboť síť své činnosti rozprostřel i do dopoledních hodin. A tak se jednou stalo, že vezl na poradu člena představenstva jedné akciové společnosti. Na tom by nebylo jistě nic zvláštního, nebýt menší nehody. Při prudkém zabrzdění pasažér narazil pravou rukou na přístrojovou desku tak nešťastně, že si ji zlomil v předloktí. Samozřejmě, že poškozený si poznamenal poznávací značku taxíku. Později se ukázalo, že tato předvídavost měla téměř cenu zlata.
Ze záležitosti vznikl soudní spor, neboť poškozený uplatňoval na zaměstnavateli nárok na náhradu škody za bolestné a ušlý výdělek v době pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu. Leč neúspěšně. Zaměstnavatel u soudu namítal, že se jednalo o cestu do zaměstnání a že poškozený má náhradu uplatňovat na taxikáři. Ten byl k soudu také předvolán, ale k prvnímu jednání jako svědek. Když se nedostavil k již dvakrát odloženému jednání, požádal soud o spolupráci orgány bezpečnosti. A tak teprve po výzvě Zastavte taxi… byl Emil zadržen a předveden k soudu. Motiv jeho jednání byl pochopitelný. Protože neměl povolení k provádění taxislužby, vyhýbal se soudním a bezpečnostním orgánům.
Záležitost pak dostala rychlý spád. Pracovníku akciové společnosti soud přiznal náhradu za pracovní úraz, neboť k poškození zdraví došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů a nikoliv o cestu do zaměstnání.
Hůře však dopadl Emil. Dojezdil a ze svědka se stal obviněný. Pro nedovolené podnikání mu trestní senát uložil trest odnětí svobody na šest měsíců. Jenom proto, že jeho činnost nebyla dlouhodobá, mu poskytl jednoroční podmíněnou lhůtu k přemýšlení. Náhradu škody, představující i hodnotu škody za pracovní úraz, byl však povinen vyrovnat ve lhůtě nepoměrně kratší – v patnácti dnech.