Homér právníkem?

My, lid dvacátého a jedenadvacátého století jsme navyklí na užívání písma prakticky ve všech směrech našeho života. Bez psaní a písma bychom se jen těžko dorozumívali a v málokteré oblasti to platí tolik, jako v právu.

Psané zákony se pro nás staly vlastně čímsi nezpochybnitelným a neodstranitelným, něčím bez čeho si život nedokážeme představit. Mám za to, že tenhle náš postoj má kořeny ještě mnohem hlouběji, než v klasickém římském právu, které se oprávněně těší na našich fakultách takovému důrazu. Samotná myšlenka dávat zákonům písemnou podobu, aby byly přístupné všem asi začala vzkvétat už ve starověkém Řecku. Řekové skutečně své zákoníky vnímali jako texty k seznámení pro širokou veřejnost, nikoliv jako ostatní starověké kultury jako formu propagandy nebo předmět akademických diskuzí. Jejich zákony měly mnohem větší celospolečenský dopad.

Na druhé straně ale věnovali Řekové poměrně malý důraz na písemné zachycení, dnes bychom řekli procesních pravidel a ani v průběhu soudních procesů se nepočítalo s jejich zapisováním. Ostatní národy naopak často listinné důkazy a zápisky nezřídka braly jako základní součást soudních pří. Písmo však v ostatních kulturách vznikalo spíše z ekonomických pohnutek – prostě bylo nutné zaznamenat obchodní transakce. U Řeků se spíše jeví, že tento účel psané texty v první řadě plnit neměly – dá se to mimo jiné usoudit i z toho, jaké texty se nám dochovaly, resp. na jak moc trvalý materiál byly zaznamenány. Řekové prostě pro obchod písmo jako prvotní hybatel nepotřebovali, někteří autoři dokonce uvádí, že právě vyspělost písma bylo to, co stimulovalo slavnou řeckou touhu po logickém uvažování a logických argumentech.

Samostatná právnická profese se ve starověkém Řecku i z těchto důvodů nikdy do plné šíře nerozkvetla a jejich zákony rozhodně netrpěly přemírou technicistních ustanovení. Zřejmě i to vedlo k tomu, že zatímco třeba z dob pozdějších v našich myslích utkvěli spíše jména právníků, u Řeků to byli spíše zákonodárci – legislativci – Drakón, Solón, Kleisthenés, za Spartu třeba možná mýtický Lýkurgos a mimořeckou pevninu zastupující Zaleukos nebo Charóndas.

Neméně zajímavé je, že staří Řekové neměli v zásadě pro náš pojem „zákon“ ve formě textu obsahujícího nezřídka procesní pravidla i materii synonymum, místo toho používali spíše plurál – tedy „zákony“. Pojem „zákon“ v singuláru (ho nomos) vyjadřoval v dnešní mluvě spíše konkrétní ustanovení, nebo naopak celý komplex právního řádu.

V případě psaného práva  occamovou břitvou dojdeme k závěru, že nejdůležitější pro jeho rozšíření je psaný jazyk. Starořečtina měla ve své psané podobě oproti jiným jazykům té doby několik výhod, které z ní činily jazyk mnohem přívětivější pro uživatele, čtivější a díky svému systému i jednodušší pro přepis cizích slov. Předně oproti protosinajským druhům písma, které byly písmem hláskovým, fonetickým starořecké písmo zavedlo znaky pro samohlásky – alfabeta tak byla vhodným nástrojem ke čtení i k psaní. Řecká abeceda tak svému uživateli umožňovala přepis neznámých slov, nebo slov co nejvěrněji jejich výslovnosti. V antickém Řecku tak, možná i z tohoto důvodu, byla mnohem vyšší míra gramotnosti – k psaným zákonům se tak skutečně mohly dostat širší masy populace.

Při studiu antického Řecka se samozřejmě nevyhneme otázce roztříštěnosti tohoto území na jednotlivé městské státy, případně sféry jejich vlivu. Totéž se dá říci i o právním systému, jehož jednotnosti/nejednotnosti se věnuje celá řada autorů. Dá se říci, že každá polis měla svůj vlastní právní systém, které si byly tu podobné, tu odlišné, navzájem se inspirovaly, kopírovaly či adaptovaly. Ovšem minimálně tam, kde máme nejzásadnější prameny – třeba v Athénách a Gortynu, vidíme zásadní rozdíly.

Nejstarším obdobím řeckého zákonodárství a práva, pro které máme nepřímé důkazy je éra Homérových eposů a Hésiodových básní, respektive období, které popisují. Ačkoliv se události, kterým se věnuje Homér se měly odehrát někdy okolo roku 1200 př.n.l., byly sepsány až o nějakých 500 let později a v písemné podobě určitě popisují aktualizovaným jazykem institucionální uspořádání platné někdy okolo roku 700 př.n.l.

Homér ani Hésiodos pochopitelně nejsou právníci, právo tak popisovali spíše v druhém sledu pro dotvoření obrazu společnosti, nicméně je nezpochybnitelné, že i v nejstarším období řecké kultury se právo a zákony těšily značné úctě. Možná překvapivé pro nás je, že někteří autoři vyvozují z těchto pramenů, že se vlastně v případě Řeků a jejich pohledu na právo nemuselo jednat o nástroj na odstranění, nebo zamezení konfliktů, jak jej možná primárně vnímáme dnes, ale naopak nástroj vedoucí k jejich veřejnému vyústění. Právo tak bylo považováno i za cosi jako sport, lepší vyhrává a ukažte se nám všem, kdo z vás to je.

Nejznámější a nejcitovanější Homérův úryvek vážící se k právu je obraz z Iliady, 18 zpěvu popisující Achillův štít, který pro něj sestrojil Héfaistos. Na tomto štítě jsou zachyceny výjevy z vesmíru i ze světa smrtelníků. Tyto „lidské“ pasáže jsou rozčleněny do několika částí – polis v době míru, polis válčící a část zobrazující zemědělskou usedlost.

Polis v době míru v sobě dle Homérova popisu měla vlastně pouze dvě části – obraz veselky a soudní pře. Právě pasáž věnující se soudní při, je pro nás nejzajímavější, byť samozřejmě nelze popřít, že Homér není soudním zapisovatelem.

…Na sněmu početný lid se shromáždil. Vznikla tam hádka,

vedli tam spor dva muži stran náhrady za zabitého

muže: vrah slavnostně tvrdil, že zaplatil všechno, a lidem

důkazy dával; ten druhý však popíral, že by co dostal –

proto si přáli ti dva mít konečný rozsudek znalců.

Davy jim přizvukovaly, čímž oběma napomáhaly.

Sluhové krotili dav; pak v posvátném okruhu soudním

na hladké kameny již si geronti sedli a v rukou

každý z nich od hlasatele měl žezlo, se kterým potom

po řadě vstávali z místa a veřejně hlásili nález.

Také dva talenty zlata tam ležely uprostřed kmetů,

aby je dostal z nich ten, kdo pronese nejlepší výrok. …[1]

Možná se to nezdá, ale je toho vlastně docela dost, co se z popisu dá vyčíst, byť samozřejmě ještě mnohem více otázek vyvstává. Nejčastěji jsou odborníky řešeny otázky výše náhrady, zda byla náhrada zaplacena nebo zda je strana, které má být zaplacena náhrada za zmařený život povinna úplatu přijmout. Stejně tak se vedou spory o to, kdo je míněn slovem „znalec“ –v originále  istōr, byl-li to snad soudce, nebo jiný typ úředníka? A v neposlední řadě – otázka dvou talentů zlata, pro koho jsou, kdo je dostane? Má snad příjemcem být jeden z kmetů, který pronese nejváženější rozsudek, jak se domnívá většina odborníků?(protože zmíněná suma zdaleka neodpovídá úplatě za zabití – nejedná se tedy zřejmě o náhradu za zabitého) A jestli ano, jak byl onen kmet vybrán? (Snad dle ohlasu publika)

Zmíněné jsou otázky, na které odpovědi text nedává, co však víme přesně, jsou alespoň základní fakta – došlo k zabití a spor vede strana, která je z tohoto přečinu obviněna a strana blízká zabitému. Při zjevně z vlastní vůle vyvolaly právě tato strany sporu, které se dobrovolně přišly podrobit výroku gerontů. Někteří učenci, třeba Hans Julius Wolff dochází k závěru, že s ohledem na to, že první stranou sporu, která hovoří ke shromáždění je vrah, znamená to, že iniciátorem soudního sporu je právě strana, která zaplatila náhradu a domáhá se ochrany společnosti proti druhé straně, která by snad úplatu nechtěla přijmout, nebo tvrdí, že jí neobdržela.

Nesporné je také to, že obě strany si přivedly k veřejnému procesu své stoupence, kteří, jak je patrno z textu rozhodně nezůstávali potichu, stejně tak kamenný soudní okruh z hladkých kamenů nabádá k tomu, že se jednalo i o ritualizovaný proces. Poté, co promluvily obě strany sporu, každý kmet – v užitém překladu geront přednesl svůj návrh rozsudku, ze kterých byl vybrán ten „nejlepší“ – míněno ve smyslu nejspravedlivější.

Zobrazený výjev svědčí jednoznačně ústnímu projednávání, všichni účastnící tvrdí nebo popírají fakta sporu ústně, lid shromážděný projevoval svůj názor opět křikem, i sluhové jsou v originále popsáni spíše jako hlasatelé (ēerophōnoi). I z českého slova v překladu – hlásit nález (dikazon) jasně vyplývá, že i návrhy rozsudků byly podávány ústně.

Nelze pominout ani fakt, stručně zmíněný již v úvodu – Řekové zjevně i soudní při vnímali podobně, jako sportovní klání – nejen mezi soudními stranami, ale i mezi soudci. Jakési hřiště, na kterém se toto slovní cvičení hraje, tvoří onen kamenný kruh a pomyslný míč, pak tvoří žezlo, které v ruce třímá ten, kdo právě hovoří.

Homér nám tedy předkládá krásný obraz toho, jak si staří Řekové na agoře řešili soudní pře, s tím, že rozsudek nesl vlastně pečeť celé společnosti. Lze předpokládat, že onen finální rozsudek, který byl vybrán jako nejspravedlivější, byl určen reakcí publika, o které se i Homér zmiňuje. Publikum tedy vybralo rozsudek, za kterým většinově stálo. Vzhledem k tomu, že jedinou alternativou, jak rozhodnutí společnosti uniknout, bylo tuto společnost opustit, ani Homér ani další autoři nemusel věnovat příliš pozornosti následnému vynucování rozsudků. Bez zázemí polis mohl jednotlivec jen těžko uspět – pakliže by se jejímu rozhodnutí protivil, znamenalo by to zřejmě jeho konec.

Co se z Iliady už nikdy s naprostou jistotou nedozvíme je samozřejmě, jak tato zmíněná soudní pře opravdu skončila.

 

[1] Plný text je ku příkladu možné najít zde: http://www.pdfknihy.maxzone.eu/books/jine/ilias-homer.pdf


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.