Louis Brandeis - česká stopa u Nejvyššího soudu USA

Louis Dembitz/David[1] Brandeis se narodil 13. 11. 1856 a zemřel 5. 10. 1941. Nejenže je jedním z nejuznávanějších a nejvlivnějších právníků na druhé straně Atlantiku všech dob, ale představuje i jakousi „českou stopu“ u Nejvyššího soudu USA. O ní ostatně velice poutavě psal třeba i Martin Vlnas[2] před několika lety u příležitosti výročí Brandeisova vstupu do Nejvyššího soudu USA. Tímto blogem bych tak chtěl připomenout právě u příležitosti výročí jeho narození tuto zajímavou a velkou osobnost amerického soudnictví.

Ačkoliv se Brandeis narodil v Kentucky, jeho rodiče byli původem z Čech – ostatně jméno Brandeis je poněmčeným pojmenováním jména obce – Brandýsa nad Labem, odkud jeho rodiče pocházeli (jako Židé byli nuceni přijmout oficiální příjmení v německé podobě, pod kterým by byli evidováni a volba dle místa původu byla v té době celkem populární).

Adolph Brandeis a Frederika Dembitz – rodiče Louise Brandeise se do USA z Prahy dostali po revolučním roce 1848 jako součást celého klanového přesídlení svých rodin. Důvodů pro emigraci bylo pro obě rodiny hned několik – od nenávistného klimatu porevoluční Prahy vůči Židům až po ekonomické důvody – zavádění nových daní na obyvatele židovského původu. Adolph Brandeis do Ameriky odjel jako první a jak psal domů – byl nadšený z prostoru, který tato země skýtala pro rozvoj práv svých občanů.

Rodina Brandeisova se rozhodla usadit v Louisville v Kentucky, částečně i proto, že zde byl celkem prosperující říční přístav, ovšem občanská válka je poměrně záhy vyhnala do Indiany – neboť jejich protiotrokářské názory sousedy v Louisville poněkud pobuřovaly. Na čas[3] se dokonce rodina přestěhovala zpět do Evropy.

Brandeisova rodina byla okolím vnímána jako intelektuální a poměrně otevřená, dokonce na rozdíl i od relativně blízkých příbuzných, nevychovávali jeho rodiče malého Louise v ortodoxní formě judaismu.

Poté, co se s celou rodinou Brandeis vrátil po zmíněném pobytu v Evropě do USA, začal studovat práva na Harvardu. Během svých studií se Brandeis ukázal být výtečným studentem a aktivně se zapojil do tzv. Moot courtů  – tehdy nesly jméno Pow-Wow club, kterých se účastnil i coby představitel role soudce. V době studií se také začal zhoršovat Brandeisův zrak – nakonec byl nucen žádat své spolužáky o předčítání literatury nahlas, aby si mohl studovat a memorovat jednotlivé učebnice a příkladové spory. Přes tento hendikep, kvůli kterému mu dokonce lékaři doporučovali zanechat studií, se Brandeis stal jedním z nejlepších absolventů Harvardu s rekordně nízkým průměrem známek – který po dalších 80 let nikdo nepřekonal.

Po dokončení školy Brandeis ještě rok na Harvardu zůstal, čas trávil samostudiem a prostředky na živobytí vydělával i doučováním nových studentů. V roce 1878 byl přijat do své první advokátní kanceláře v Saint Louis, kde však nezůstal dlouho. Po necelém roce Brandeise oslovil bývalý spolužák, kamarád a druhý nejlepší absolvent v ročníku – Samuel D. Warren, aby spolu založili advokátní praxi v Bostonu. Brandeis na nabídku kývnul a v mezidobí – než jejich advokátní praxe začala vydělávat, působil jako asistent soudce Nejvyššího soudu Massachusetts – Horace Graye.

Nová advokátní praxe se oběma spolužákům rozjela i díky referencím od jejich bývalých vyučujících velice slibně a Brandeis se dokonce 6. 11. 1889 poprvé účastnil přelíčení před Nejvyšším soudem USA ve sporu, který vyhrál. Na tehdejšího předsedu Nejvyššího soudu Melvilla Fullera dokonce udělal takový dojem, že jej krátce poté doporučoval svým známým jakožto „nejlepšího právníka na východním pobřeží USA”. Pro výběr klientů, kterým se Brandeis hodlal věnovat, měl dvě podmínky – vždy chtěl mluvit napřímo s vedoucím potencionálního klienta a vyhrazoval si právo radit klientům ve všech aspektech jejich fungování – nikoliv tedy výlučně v jediné kauze či sporu.

Brandeis svou roli popsal vlastními slovy tak, že chtěl být vždy někdo, kdo má klienty, nikoliv někdo, kdo je něčí právní zástupce – sám sebe tedy viděl spíše jako rádce, než jako advokáta u soudu – mezi jeho poznámkami se našla věta, kterou sám sebe upomínal, že jeho role je klientům říkat, co by udělat měli, nikoliv co by udělat chtěli.

Brandeisův přístup byl mezi advokáty nezvyklý – nebál se odmítat klienty, jejichž spory považoval za zlé. Pokud byl přesvědčen o nesprávnosti postupu svého klienta – snažil se jej přimět k opaku, či jim dokonce vypověděl své služby. Brandeisova a Warrenova advokátní kancelář funguje nepřetržitě od roku 1879 až do teď – a to pod názvem Nutter McClennen & Fish LLP.[4]

V roce 1890 se Brandeis s Warrenem zapsali do právní historie článkem publikovaným 15.12. v Harvard Law Review, ve kterém se věnovali právu na ochranu osobnosti a soukromí (mezi léty 1888 až 1890 oba autoři publikovali celou sérii článků, z nichž ten poslední – třetí bývá označován za nejpodstatnější). V tomto článku Brandeis a jeho spoluautor vytvořili přístup k právu na to být chráněn proti zásahům do svého soukromí, jak jej známe dodnes.  Jeden z nejcitovanějších právníků 20. století a pozdější děkan Harvardu Roscoe Pound tento článek označil za zásadní a jeho autoři tím, podle jeho slov, přidali další kapitolu do učebnic teorie práva. Brandeis a Warren se v tomto článku vymezovali především vůči v té době absolutní novince – fotografiím v novinových článcích, kterými byly momentky zachycující soukromé osoby, aniž by tito k fotografování dali svůj souhlas.

Dozvuky tohoto vpravdě přelomového díla se brzy ozvaly u soudů všech instancí i v zákonodárných sborech, které právo na ochranu soukromí začali ochraňovat ve svých normativních aktech. V roce 1909 již Georgie, Kalifornie, New York, Pensylvánie, Virginie i Utah právo na ochranu osobnosti a soukromí garantovaly ve svých zákonech. Ostatně sám Brandeis se ke svému článku později vrátil v jednom ze svých slavných disentních textů k rozsudku ve věci Olmstead v. United States.

V roce 1891 se Brandeis oženil s Alicí Goldmarkovou, která stejně jako on pocházela z rodiny z Rakousko-Uherska a se kterou měl později dvě dcery – Susan a Elizabeth. Alice sice svého manžela bezvýhradně podporovala, ale její chátrající zdraví ho posléze donutilo se trochu, alespoň načas stáhnout z veřejných vystupování, neboť se musel více věnovat běžnému chodu domácnosti.

Brandeis se stal čelním představitelem Progresivního hnutí a postavil se i proti, tehdy jednomu z nejmocnějších podnikatelů – J. P. Morganovi, který chtěl monopolizovat železnici v Nové Anglii. Aktivně se také podílel na vyšetřování tzv. Ballingerovy aféry. Brandeis prohlásil: „Můžeme mít demokracii, nebo můžeme mít bohatství koncentrováno v rukách několika málo jednotlivců, nemůžeme mít obojí

V roce 1889, po odchodu Samuela Warrena načal Brandeis novou fázi svého profesního života a začal se věnovat veřejně prospěšným aktivitám a pro bono zastupování. V roce 1891 na jeho doporučení zákonodárná moc ve státě Massachusetts zmírnila dosavadní zákony regulující výrobu a prodej tvrdého alkoholu – čímž je udělala vymahatelnějšími. Brandeis i v tomto případě dbal na to, aby zákony co nejvíce reflektovaly možnosti reálného využívání a vynucování – tvrdil, že vždy bude právo pokulhávat za realitou, ale úlohou zákonodárce je tento nedostatek co nejvíce eliminovat.

V jednom ze svých prvních sporů v této fázi své kariéry Brandeis zastupoval Alice N. Lincolnovou – filantropku a bojovnici za práva žen a chudých, v roce 1896 zase veřejně vystupoval proti snahám zmonopolizovat bostonský systém metra, které probíhaly i za pomoci rozsáhlé korupční sítě a nepotismu.

Brandeis pak svou pozornost dlouhodobě věnoval boji proti silným korporacím a monopolům obecně.

Ačkoliv se Brandeis rozhodně za své bohatství stydět nemusel, osobně se mu hnusil snobismus a zhýralost konzumu, která se začala americkou společností na všech úrovních prorůstat. Často také varoval před nástrahami přílišného užívání reklam a propagace v novinách a jiných tiskovinách, přičemž poukazoval na negativní vliv, který toto prorůstání nezávislých médií a reklamního trhu přinášelo.

Brandeise později the Economist označil za Robina Hooda práva – věnoval se přednáškové činnosti i akademické sféře. Brandeis také stojí za novátorským přístupem k psaní podání k Nejvyššímu soudu USA – tzv. Brandeis brief.

Tento nový druh přípisu poprvé aplikoval ve sporu Muller v. Oregon[5], ve kterém vystupoval na straně státu Oregon. V tomto sporu před Nejvyšším soudem USA Brandeis hájil úpravu státu Oregon, která regulovala pracovní dobu žen – do té doby bylo zasahování moci veřejné do, jak se říkalo, výsostně smluvního a neregulovatelného práva dvou stran – zaměstnance a zaměstnavatele považováno za nepřípustné.

Brandeis se rozhodl svou strategii postavit na tom, že prokáže příčinnou souvislost mezi zdravotními dopady a neregulovanou pracovní dobou, čímž prokáže oprávněnost postupu oregonských v zájmu ochrany veřejného zdraví. Brandeis brief v tomto případě spočíval v mnohem kratší části právní argumentace, o to více doplněné mimoprávní argumentací – hodnotícími zprávami sociálních pracovníků, lékařskými zprávami, zjištěními oblastních inspektorů práce, přikládal ke svým textům také odkazy a výpisky z odborných článků i další expertní vyjádření.

Brandeis nejenže „zabodoval” svou originální strukturou vyjádření[6], ale vyšvihnul se do čela hnutí, které si kladlo za cíl zlepšit pracovní podmínky, včetně minimálních mezd dělníků, dělnic i horníků.

Brandeisova snaha o omezení vlivu velkých monopolů a korporací se odrazila i v prezidentské kampani v roce 1912, kdy se proti sobě mimo jiné postavil Woodrow Wilson, který chtěl tyto monopoly zrušit a Theodore Roosevelt, který je považoval za nezničitelné, ale toužil jejich vliv omezit a regulovat.

Brandeis se v tomto vnímání světa připojil k názorům pozdějšího vítěze – Wilsona, který jej po soukromém setkání požádal o vypracování strategie postupu ve věci zrušení velkých monopolů. Po vítězství Demokratů chtěl Wilson Brandeise nominovat do nově vznikající vlády, ale vlna odporu, která se proti tomu zvedla (vedená některými protivníky z řad velkých podnikatelů, které Brandeis dříve ve svých soudních přích porážel), jej od toho odradila.

V letech 1913 až 1914 Brandeis napsal knihu Other People’s Money And How the Bankers Use It(„Peníze druhých, a jak je používají bankéři“), v níž nastínil možnosti omezení síly velkých bank a peněžních fondů. Brandeis také tlačil prezidenta Wilsona k iniciaci protitrustové legislativy.

Dne 28. 1. 1916 prezident Wilson překvapil veřejnost nominací Brandeise do role přísedícího soudce Nejvyššího soudu USA. Proti této nominaci se opět zdvihla vlna odporu, kterou tentokrát podpořil i exprezident a budoucí předseda Nejvyššího soudu Taft – jehož oponentem se Brandeis v milosti několikrát stal. Brandeisova nominace se stala natolik kontroverzní, že poprvé v dějinách senátní Výbor pro spravedlnost zahájil sérii veřejných slyšení, před hlasováním o jeho potvrzení do funkce.

Zatímco většina z dosavadních nominantů byla hlasována prostou volbou Ano-Ne, Brandeis byl podroben jednání před svědky a křížově vyslýchán. Celý proces trval do té doby neslýchané čtyři měsíce. Opozice proti Brandeisově nominaci však nebyla čistě profesní, nebo osobní – pocházející z dřívějších soudních sporů, či veřejných vystoupení, ale měla kořeny také v antisemitismu, neboť se Brandeis měl stát prvním soudcem Nejvyššího soudu USA s židovskými kořeny. Taft ovšem na druhou stranu obvinil Brandeise, že i on využil svého původu k získání sympatií a veřejné podpory.

Senátoři si také později na prezidentovi vyžádali tradiční doporučení, která ve prospěch nominantů jeho kancelář měla obdržet (a v ostatních případech také vždy obdržela) – tato doporučení psávala různá sdružení a snažila se přimět prezidenta k navržení kandidáta jmenovaného v doporučení. Wilson však prohlásil, že žádné takové doporučující dopisy neobdržel, protože se Brandeise rozhodl nominovat z osobní zkušenosti a žádný vnější impuls k tomu nepotřeboval.

Konečně se 1. června 1916 senátoři odhodlali ke závěrečnému hlasování, ve kterém Brandeis poměrem 47 ku 22 prošel.

Brandeis se k Nejvyššímu soudu dostal v letech, kdy byl se svým pojetím vnímání Ústavy USA v menšině, v hodně velkém zjednodušení se věc dá popsat tak, že on byl Demokrat a jeho kolegové vesměs Republikáni. Obdobně smýšlejícím soudcem byl již roku 1902 jmenovaný Oliver Wendell Holmes ml., se kterým, alespoň v počátcích jejich společného působení u Nejvyššího soudu, oba prosluli slavnými disentními stanovisky.

Mezi nejzásadnější spory, kterými se Nejvyšší soud USA v tomto období své existence za účasti Brandeise věnoval, bývá počítán mimo jiné spor Schenck v. United States[7] z roku 1919. V tomto sporu, který se stal prvním z řady zásadních rozhodnutí, prostřednictvím kterých věnoval Nejvyšší soud USA svou pozornost prvnímu dodatku ústavy USA, který mimo jiné zaručuje svobodu projevu. Konkrétně šlo v tomto sporu o distribuci letáků, kterými Socialistická strana pod vedením svého generálního sekretáře Charlese Schencka vyzývala k blokaci vojenských odvodů občanů do zuřící I. světové války.

Nejvyšší soud v jednomyslném rozhodnutí[8] psaném soudcem Holmesem rozhodl o tom, že zadržení Schencka a dalších bylo v souladu s Ústavou USA. Toto rozhodnutí soud opřel o argumentaci, že v době války je možné přikládat větší důraz na možnost omezení svobody slova, než v dobách míru – jinými slovy, že právo svobody projevu musí být nutně vykládáno v souvislosti s prostředím, ve kterém je vykonáváno. Tento rozsudek obsahoval hned několik zásadních pasáží – například slavnou pasáž o tom, že svoboda projevu se jistě nevztahuje na někoho, kdo v divadle křičí bezdůvodně „hoří”, stejně tak i úryvek o tom, že je možné prostřednictvím projevu ohrozit stát natolik, že je tento oprávněn tuto svobodu omezit.[9]

V roce 1927 se Brandeis podílel ze své pozice na rozhodování dvou neméně významných sporů – jedním z nich bylo nechvalně proslulé rozhodnutí ve sporu Buck v. Bell[10], kterým Nejvyšší soud fakticky podržel eugenický postup sterilizace duševně zaostalé Carrie Buckové. Zatímco právě zmíněné rozhodnutí nebývá v současnosti přijímáno s pochopením, to další – Whitney v. California[11], ke kterému Brandeis napsal souhlasné stanovisko, bývá citováno dodnes. V tomto sporu šlo opět o ochranu práva na svobodu projevu a stanovisko, kterým Brandeis sice souhlasil s výsledným rozhodnutím soudu, ale předkládal vlastní názor co do odůvodnění, je všeobecně citováno jako jedno z jeho nezdařilejších. Tento text pak byl některými autory označen[12] za nejpádnější ochranu práva na svobodu projevu, jakoukdy soudce Nejvyššího soudu sepsal. Brandeis v tomto textu naznačil mimo jiné, že při omezení svobody projevu musí veřejná moc být schopna zásadním způsobem vysvětlit, jak ohrožuje výkon tohoto práva základy státu a proč jej vlastně omezuje.

Brandeis v něm mimo jiné za spoluautorství Holmese dochází k závěru, že právě svoboda projevu dává lidem možnost osvobodit se od iracionálního strachu z neznáma. V tomto směru tedy, parafrázuji, Brandeis tvrdil, že důvodem pro jeho omezení nemůže být strach veřejné moci z nějakého nehmatatelného ohrožení, ale velice přesně popsané důvody této hrozby, kterou projev vyvolává.

O rok později se Brandeis vrátil k myšlenkám prvně popsaným v jeho článku z roku 1890, a to, jak již bylo řečeno, v disentním stanovisku k rozsudku Nejvyššího soudu ve sporu Olmstead v. United States[13]. V tomto sporu šlo ve zkratce o posouzení přípustnosti jakožto důkazů k soudnímu procesu záznamů a odposlechů předpokládaných zločinců, které byly pořízeny bez předchozího souhlasu nezávislého soudu. Nejvyšší soud USA přisvědčil tomu, že takto pořízené odposlechy jsou přípustným důkazem v řízení proti obviněným. Tento rozsudek byl překonán až rozhodnutím Katz v. United States, 389 U.S. 347 z roku 1967, což pouze potvrzuje to, že Brandeis svým pojetím práva na ochranu osobnosti a soukromí předběhl svou dobu.

V poslední fázi svého působení u Nejvyššího soudu USA se Brandeis spolu s Benjaminem Cardozem a Harlanem F. Stonem stal součástí liberálního křídla této instituce – říkalo se jim Tři mušketýři. Jejich intelektuální protiváhu pak tvořilo křídlo „Čtyř jezdců” – konzervativních soudců soudu – Pierce Butlera, Jamese Clarka McReynoldse, George Sutherlanda a Willise Van Devantera. Křehkou rovnováhu pak soudu zajišťoval jeho předsedající – Charles Evans Hughes a další přísedící soudce Owen J. Roberts.

Toto rozpolcení Nejvyššího soudu bylo zvlášť zřetelně vidět v přístupu jednotlivých soudců k posuzování ústavnosti některých zákonů, které byly součástí tzv. New Dealu – Nového údělu vyhlášeného prezidentem Rooseveltem. Tyto zákony zásadním způsobem vychylovaly misku vah a protivah směrem k silnější centrální vládě a i z toho důvodu byly především republikánským křídlem Nejvyššího soudu silně napadány.  Brandeis sám však v některých případech legislativu navrhovanou prezidentem také označil za protiústavní -  na příklad ve sporu Louisville v. Radford čiSchechter Poultry Corp. v. United States (oba  z roku 1935) a byl i v opozici proti záměrům prezidenta změnit systém obsazování křesel soudců Nejvyššího soudu. Posledním z „velkých” Brandeisových rozhodnutí u Nejvyššího soudu USA bylo to ve sporu z roku 1938 – Erie Railroad Co. v. Tompkins.

Soudce Brandeis odešel od Nejvyššího soudu USA na vlastní žádost 13. února roku 1939 a zemřel na následky infarktu 5. listopadu roku 1941.

 


[1] Původní jméno David si Brandeis změnil na počest svého strýce – bratra své maminky  -Lewise Napthaliho Dembitze

[2] http://finmag.penize.cz/ekonomika/263053-americky-hrdina-s-ceskymi-koreny

[3] Mezi lety 1872 až 1875

[4] Po odchodu Warrena v roce 1888 se kancelář přejmenovala v roce 1897 na Brandeis Dunbar & Nutter a v roce 1916, kdy Brandeis odešel k Nejvyššímu soudu, převzala současné jméno – ještě nyní bývá řazena mezi nejlepší advokátní kanceláře v USA a zaměstnává přes 100 právníků.

[5] Muller v. Oregon, 208 U.S. 412 (1908),

[6] Brandeis brief nelze upřít poutavost a sám jej považuji za poměrně účelnou formu podání žaloby, ovšem je pravda, že na jeho základě někdy k „mimoprávnímu“ posuzování sporů sklouznul i sám soud. Na příklad o celé půlstoletí později, když posuzoval ústavní konformitu segregovaného školství, byl vlastně celý rozsudek Nejvyššího soudu USA založen téměř výhradně na výsledcích psychologického výzkumu.

[7] Schenck v. United States, 249 U.S. 47 (1919),

[8] O rok později však už Brandeis v obdobném sporu, který se týkal svobody projevu – Gilbert v. Minnesota, 254 U.S. 325 (1920) disentoval.

[9] Blíže viz SCHWEIGL, Johan. Koncepce svobody projevu v judikatuře amerického Nejvyššího soudu a v teoriích předních amerických akademiků. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o, 2008. s. 115-121, 6 s. ISBN 978-80-86575-80-3.

[10] Buck v. Bell, 274 U.S. 200 (1927),

[11] Whitney v. California, 274 U.S. 357 (1927),

[12] Viz Lewis, Anthony (1991). Make No Law: The Sullivan case and the First Amendment. New York: Random House. p. 85. ISBN 0-394-58774-X.

[13] Olmstead v. United States, 277 U.S. 438 (1928).


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.