Bez debat do debaty

Historie prezidentských debat ve formátu, v jakém je známe dnes, je asi vcelku úspěšně možné datovat do roku 1960, kdy spolu v televizi debatovali J.F.Kennedy a R.Nixon. Historie podobných politických klání je ale mnohem starší, nicméně začíná, jak se dá čekat v USA.

V roce 1858 tak například proběhla série sedmi debat mezi tehdejšími konkurenty v boji o senátorské křeslo Abrahamem Lincolnem a Stephenem Douglasem, který mandát obhajoval a nakonec i obhájil. Tato střetnutí probíhala pouze ve dvou, bez moderátora. Formát byl na dnešní dobu dohodnut takřka neuvěřitelný – vždy po hodinovém vystoupení úvodním (oba soupeři se střídali v tom, kdo z nich měl mít úvodní slovo – Douglas 4x a Lincoln 3x), měl druhý z kandidátů 90 minut na reakci a poté opět úvodní řečník 30 minut na shrnutí.

Debaty vyvolaly velkou pozornost, a byť Lincoln ve volbách nakonec neuspěl, dostaly jej do centra dění na celofederální úrovni.

Na prezidentskou úroveň se kandidátské debaty přesunuly, nebo měly přesunout až v roce 1940, kdy kandidát za Republikánskou stranu Wendell Willkie vyzval tehdejšího prezidenta F.D.Roosevelta k debatě, která měla být přenášena rozhlasem, ale prezident nabídku odmítnul a posléze si odnesl i výrazné vítezství ve volbách, kdy pro něj hlasovalo 55%, což bylo o 9,9% více, než jeho vyzyvatel.

O osm let později se uskutečnily první debaty prezidentských kandidátů ve stranických primárkách – nejprve u Republikánů a v roce 1956 u Demokratů. V roce 1956 Marylandská univerzita vyzvala prezidentské kandidáty ke společné veřejné diskuzi na její půdě. Jejich velkým proponentem byl zdejší student Fred Khan, který navrhl vedení univerzity, aby se obrátilo na volební štáby obou rivalů. První televizní debaty, které proběhly o čtyři roky později, bývají označované za jedny z nejdůležitějších a proběhly, jak již bylo řečeno mezi Nixonem a Kennedym.

První ze série těchto debat proběhla na konci září roku 1960, byla moderovaná nezávislým moderátorem a proběhla za účasti několika panelistů, z různých televizních stanic. Stejná debata byl přenášena i rádiem a v porovnání obou médií došlo k zajímavému jevu. Zatímco u televizních diváků, dle průzkumů, zvítězil Kennedy, u rozhlasových posluchačů Nixon.

Sláva první z těchto televizních debat spočívá i v tom, že bývá označována za velký obrat Kennedyho ve volební kampani. Do té doby byl výrazným favoritem Nixon, který byl obecně považován i za lepšího diskutéra – neznámý formát, kdy na příklad nepoužil make-up a vzal si oblek, který svou barvou zapadnul do barevného ladění studia, což jej činilo méně výrazným, vedl ke změně vnímání obou mužů. Kennedy se rázem stal fyzicky mnohem přitažlivějším kandidátem a vnímání voličů, které se masově mohlo poprvé opírat nejen o obsah, ale i o vizuál tomu dalo za pravdu.

Následovaly ještě tři další debaty v podobném formátu, ve kterých si sice Nixon vedl již výrazně lépe, ovšem ty už zdaleka nedosáhly takové sledovanosti a byť je Nixon označován za vítěze druhé a třetí debaty, přičemž čtvrtá je označovaná za remízu ke zvratu ve volbách už mu to nepomohlo. Ostatně pak i v důsledku toho Nixon opakovaně odmítal účastniti se dalších prezidentských debat v letech 1968 až 1972.

Do roku 1976 se tak veřejné, televizní debaty prezidentských kandidátů nevedly, byť probíhaly některé vnitrostranické přenosy, kterých se namátkou účastnil I mladší bratr JFK – Robert Francis Kennedy.

Od roku 1976 se však již prezidentské debaty stávají stálou a výraznou součástí prezidentského boje v USA. V tomto roce se na popud Ligy voliček (League of Women Voters) střetli Jimmy Carter a Gerald Ford v sérii tří televizních tematických debat – zahraniční politiky, domácí politika a bez daného tématu. Ve stejném volebním klání se uskutečnila i debata viceprezidentských kandidátů.

V průběhu první debaty došlo k technickým problémům a vypadl přenos zvuku, čehož si nejprve žádný z účastníků nebyl vědom, takže pokračovali v diskuzi a po upozornění 27 minut strávili bez hnutí na pódiu a čekali na opravu závady. První debatu vyhrál, dle průzkumů Ford, avšak ve druhé, věnované mezinárodní politice se dopustil zásadní chyby, kterou nedokázal napravit. Prohlásil totiž, že žádná sovětská represe ve Střední Evropě neexistuje a ani v průběhu jeho eventuální prezidenství nenastane. Zkoprnělý moderátor Max Frankel položil následný dotaz, jak to Gerald Ford myslel a ten se do své pasti chytil zcela, když prohlásil, že Jugoslávie, Polsko i třeba Rumunsko jsou nezávislé a autonomní země a nejsou pod Sovětskými okovy.

O čtyři roky později se síla televizních debat opět naplno projevila v souboji Ronalda Reagana a Jimmyho Cartera, který funkci obhajoval. Opět byly připraveny tři prezidentské a jedna viceprezidentská debata (Modale – Bush). Zatímco nakonec řádná debata proběhla pouze jedna – prezidentských debat se měl účastnit poprvé i zástupce třetí strany, resp. nezávislý kandidát – John Anderson a proto Carter pozvání odmítnul (první debata tak proběhla mezi Reaganem a Andersonem a druhá byla zrušena), viceprezidentská byla zrušena zcela. Nakonec Reagan kývnul na Carterovu podmínku, že proběhne pouze debata mezi těmito dvěma kandidáty (Anderson nakonec získal slušných 6,6% hlasů) a Reagan v ní výrazně uspěl. Nakonec se tato debata stala i předmětem vyšetřování v rámci tzv. Debatgate, protože měl Reagan k dispozici interní přípravné materiály Cartera, které měly být údajně označeny za přísně tajné materiály, jejichž znalost tak mohl použít.

Bývalý viceprezident Walter Modale v roce 1984, jakožto kandidát prezidenta debatoval proti Ronaldu Reaganovi a v prvním střetnutí uspěl – když poukázal na vysoký věk oponenta a chřadnoucí zdraví. V druhé debatě, kdy otázka věkového rozdílu opět přišla na přetřes, Reagan kontroval slavným vtipem „mládí svého soupeře a jeho nezkušenost nehodlám v poltickém boji nikterak zneužívat“, což toto téma takovým způsobem zesměšnilo, že už se Modalovi nepodařilo na ně úspěšně navázat a volby prohrál.

Viceprezidentské debaty oproti těm prezidentským zásadní momenty do volebních klání nepřinášely, slavná se však stala jedna z nich, ve které v roce 1988 debatovali Dan Quayle a Lloyd Bentsen. Quayle se snažil diváky přesvědčit o tom, že není nezkušeným novicem a prohlásil, že má přesně tolik politických zkušeností, jako měl JFK, když nastupoval do funkce. Jeho protiřečník kontroval slavným zvoláním: „Senátore, já jsem s Jackem Kennedym sloužil. Já jsem Jacka Kennedyho znal. Jack Kennedy byl můj přítel. Vy senátore, nejste žádný Jack Kennedy.“

V roce 1992 poprvé debatovali na jednom podiu skutečně tři kandidáti –Clinton, Bush a Perot

Za celou historii prezidentských debat se neustálil ani formát, ani místo jejich konání. Pořadatelé se za celou dobu vystřídaly tři – původní debatu v roce 1960 uspořádaly tři největší televizní stanice, na jejichž činnost pak navázalo neziskové sdružení Liga voliček a v roce 1988 Komise pro prezidentské debaty[1], která pořádala tato střetnutí v letech 1988, až 2016.

Místa konání byla také různorodá, od televizních studií, přes veřejné budovy, divadla, kina, koncertní budovy až po v současnosti nejoblíbenější akademické prostředí přednáškových síní univerzitních budov (oblíbená je Hofstra university v New Yorku, kde se konaly debaty celkem tři a Washignton university).

Co se týče formátu debat je v současnosti kompromis takový, že nebývají žádná úvodní vystoupení, ale pouze ta závěrečná a hodem mince se rozhoduje o pořadí, v jakém kandidáti vystupují, či odpovídají na otázky – buď přímo moderátora, nebo i z publika. Na otázku mají kandidáti vesměs dvě minuty na odpověď a protikandidát minutu na reakci na odpověď (moderátor pak zpravidla má možnost časový limit prodloužit o dalších 30 vteřin). V tomto směru se nechvalně „proslavil” G. Bush starší, když se v záběru kamery v jedné z debat díval na hodinky – čímž vyvolal dojem, že kontroluje oponenty, zda časový limit dodržují, později se ukázalo, že si jen kontroloval zbývající čas do konce celé debaty, ale negativnímu dopadu svého gesta již nezabránil. V nejaktuálnějších debatách, pak za tímto účelem bývají instalovány světelné výstrahy v podobě semaforů, kdy zelené světlo označuje 30 vteřin do konce vyměřeného času, žluté 15 a červené 5.

Komise pro prezidentské debaty uvádí více podrobností, včetně sledovanosti všech debat, která se v předposledním volebním cyklu pohybovala od 51 do 67 milionů diváků a v roce 2016 od 65 do 84 milionů, což z první prezidentské debaty tohoto volebního cyklu mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trupem– odvysílané tradičně 26. září dělá nejsledovanější ze všech.

 


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.