Ježíšova rodina před soudem II. - Soudní spor o Ježíšova bratra

Můj poslední příspěvek do blogu Ústavu byl možná trochu zmatečně nazván Ježíšova rodina před soudem, přičemž tam vlastně o Ježíšově rodině moc psáno nebylo a o soudu snad ještě méně. Myslím, že ani tentokrát tomu nebude jinak – ale alespoň se dostaneme k té kýžené Ježíšově rodině a k jednomu soudnímu sporu o podvrh, který se jí týkal.

Na úvod cítím, že by mělo být řečeno, že nejsem věřící člověk, ale nejsem dokonce ani ateista. Uznávám, že konstrukce tohoto prohlášení nemusí vyznít úplně pochopitelně, ale dovolte mi, abych tuto myšlenku rozvedl. Mám totiž za to, že ateismus není protiklad víry – ale do značné míry jen logické pokračování tohoto konceptu. Představuji si to asi tak – v tom spurtu za monoteismem drží věřící seznam, na kterém má vyškrtnuta všechna jména všech ostatních možných bohů, v které nevěří – ateista, má ten stejný seznam, jenom v něm má vyškrtnuto o jedno další „jméno“ více. Agnostik oproti tomu žádný takový seznam nemá a přijde mi tak, že tento náhled na svět poskytuje nejširší možné pole k jakékoliv diskuzi, zkoumání a rozvoji vlastního vnímání. Nevím, zda je to tak správné, ale je to kostrbatě popsáno, jak věci vnímám já.

Úvod tedy máme za sebou a můžeme pokročit dále. Než se tedy dostaneme ke slíbenému soudnímu sporu, musíme ještě překonat minimálně dva další kroky – musíme si říci, jak moc můžeme vycházet z toho, že je Ježíš skutečná, historická postava a musíme si také říci, že bez ohledu na to, co nám tvrdí Dan Brown a jemu podobní – bible nám říká, že Ježíš měl rodinu a tou nemyslí jen Marii a Josefa – ale přímo nevlastní sourozence.

V roce 2014 společnost Biblické archeologie publikovala studii[1], která se rychle rozletěla po celém světě, kde je pojednáno 50 starozákonních biblických osobách, jejichž existence je podložena archeologickými nálezy. Samozřejmě se odborníci zabývají stejnou problematikou i u postav zmíněných v Novém zákoně, včetně té nejdůležitější, tedy otázce, zda máme důkazy existence samotného „hlavního hrdiny“.

O co lze takové pátrání opřít? Fotografie samozřejmě nemáme, takže se nám zdroje informací rozpadají prakticky do tří forem[2]: řecko-římské, židovské a křesťanské.

Zajímavé je, že zatímco poslední zmíněná forma – tedy zdroje křesťanské (což může být samotný Nový zákon) si sebou mohou nést jisté stigma zaujatosti – jakoby snad žádný křesťan přece nemohl objektivně dojít k závěru, že historický Ježíš neexistoval, či důkazy svědčící tomu závěru objektivně prozkoumat, neřku-li prezentovat. Ta prostřední – židovská zase trpí údajně stejnou inherentní nespolehlivostí – jen s opačným znaménkem (pak by ovšem neexistence zásadních pramenů popírajících existenci Ježíše spíše tuto hypotézu pravděpodobně potvrzovala – neboť, kdyby židovští učenci byli schopni dostatečně přesvědčivě vyvrátit domněnku o existenci Ježíše Krista, jakožto historické osoby, proč by to neudělali?). Ponechme tedy stranou, že prokázání historické existence osoby Ježíše Krista lze poměrně jednoduše oddělit od bádání po jeho dalších kvalitách a případnému mesiášství a tyto zdroje i pro účely zjednodušení pomineme téměř zcela.

Zbývá nám tedy svět pramenů řekněme, řecko-římských. První z obecně často zmiňovaných zdrojů, potvrzujících existence historického Ježíše bývají Letopisy (Annales), dílo sepsané jedním z nejvýznačnějších starověkých dějepisců Gaiem (nebo také Publiem) Corneliem Tacitem, který žil mezi lety 55/56 až cca 118 našeho letopočtu. Tacitus, který se proslavil již v době svého života jako významný spisovatel a který je i tvůrcem zásady zkoumání minulosti – bez hněvu a předsudků (sine ira et studio) ve svých Letopisech zkoumá historii od smrti císaře Augusta do roku 68 n.l.(konec vlády císaře Nerona).

Zde Tacitus popisuje mimo jiné i události slavného požáru Věčného města za doby vlády císaře Nera v roce 64. Vzhledem k tomu, že Nero se snažil vinu za vznik požáru přiřknout (odhlédněme, jestli po právu) křesťanům, věnuje se této problematice i o nějakých 50 let[3] později píšící Tacitus. Tacitus zmiňuje, že za viníky požáru byla označena skupina lidí, kteří se označovali za křesťany, jejichž zakladatel jménem Krist byl popraven v době vlády císaře Tiberia Pilátem Pontským.

Tacitus tedy potvrzuje existenci „Krista“, zakladatele křesťanství, který měl být popraven někdy v době vlády císaře Tiberia (14 až 37), nad to v době, kdy byl Pilát římským prefektem provincie Judea (26 až 36).

Zdroje, ze kterých Tacitus vycházel, známy nejsou, nicméně lze vycházet z toho, že vzhledem k své dosavadní kariéře měl Tacitus přístup k informacím o soudních procesech s křesťany, zápisům z jednání v Senátu, ale i některým rozhodnutím císařského dvora.

Dalším z podobných zdrojů, které potvrzují existence Ježíše Krista, ale i jeho rodiny – konkrétně bratra Jakuba je dílo jiného římského historika – židovského původu Flavia Josepha, který žil v druhé polovině prvního století našeho letopočtu. Flavius Josephus byl původně účastník židovského povstání proti římské vládě, ale padl do zajetí a podle pověsti ho před smrtí zachránilo to, že tehdejšímu vojevůdci Vespasianovi prorokoval, že se jednoho dne stane císařem. Vespasian Josepha později propustil, a dokonce mu vyměřil i rentu a nechal bydlet ve svém původním domě v Římě – Josephus poté přijal jménu Flavius, podle rodového jména Vespasianovy dynastie.

Josephus svá nejslavnější díla Židovská válka a Židovské starožitnosti napsal v řečtině a snažil se svým dílem představit svým chlebodárcům židovskou kulturu, historii a reálie. Zatímco v Židovské válce Josephus o Ježíšovi nehovoří (zmínky o něm jsou spíše pozdějším, vloženým dílem některého z opisovatelů), v Židovských starožitnostech se o něm zmiňuje hned na dvou místech.

První zmínka je předmětem jisté kontroverze a předpokládá se, že trpí nějakým „doplněním” či přepsáním pozdějšího autora – této pasáži se říká Testimonium Flavianum- Flaviovo svědectví.

Dovolil jsem si vyjít z překladu na české mutaci wikipedie, který jsem drobně upravil a vyznačil sporné pasáže.

V té době žil Ježíš, moudrý muž, lze-li jej nazývat mužem. Vykonával totiž podivuhodné skutky, byl učitelem lidí, kteří radostně přijímali pravdu, a získal na svou stranu mnoho Židů i mnohé z Řeků. On byl mesiáš.  A ačkoli na udání našich předních mužů jej Pilát odsoudil k ukřižování, ti, kteří si jej dříve zamilovali, od toho neupustili. Opět živý se jim totiž ukázal třetího dne, když božští proroci o něm toto i mnoho jiných věcí předpověděli. A ani dnes ještě nezmizelo pokolení křesťanů, kteří se tak po něm nazvali.“

Z existence některých pozdějších, arabských, ale i latinských překladů lze dovodit, že označené pasáže nemusely být součástí původního textu, nebo zněly jinak. Josephus se nikdy křesťanem nestal a přes obvinění svých souvěrců ze zrady a přeběhlictví se nikdy své víry ani židovského původu nezřekl.

Druhá zmínka v Josephově díle se týká už i našeho hlavního tématu – hovoří totiž o Ježíšově bratrovi – Jakubovi. Josephus totiž zmiňuje, že v mezidobí, když skončila vláda Portia Festa a než nastoupil do úřadu Lucceius Albinus, rozhodl velekněz Anan o svolání soudního přelíčení nad Jakubem, bratrem Ježíše, kterému říkají mesiáš.

Tato pasáž je zajímavá jednak tím, že na základě následného ukamenování Jakuba (pro odlišení od ostatních Jakubů v Novém i Starém zákoně se mu říká též Jakub Spravedlivý) přišel Ananus o svůj post velekněze, ale i tím, že zmiňuje nejen existenci Ježíšovu, ale i jeho bratra. Jak jméno Jakub, Josef, tak Ježíš (v hebrejské podobě Jóšua) byly celkem běžné – označit Jakuba jako syna Josefova by tak nebylo moc určité, zároveň označení bratr Ježíšův by účel neplnilo – proto tak krkolomné představení bratr Ježíšův, kterému říkali Mesiáš (Christos v původní řečtině). A asi by nedávalo ani moc smysl určovat Jakuba vztahem k neexistující osobě, nebo osobě, kterou by Josephus za neexistující považoval.

Můžeme tedy uzavřít tento exkurz tím, že máme jisté důkazy i mimo text bible a křesťanské autory o tom, že Ježíš byl historická postava a že skutečně na přelomu letopočtu v Judeji působil a že byl odsouzen ke smrti ukřižováním.  Ba co víc i o tom, že měl bratra!

Navíc o tom nemlčí ani bible a Jakub není jediným sourozencem, kterého zmiňuje. Jakub některými autory bývá označován za bratrance, avšak Nový zákon je celkem jasný. Matouš Ježíšovu rodinu zmiňuje několikrát – nejasněji a jmenovitě v kapitole 13 verších 55 a dále, kde hovoří následovně: „Odkud má tenhle takovou moudrost a zázračné schopnosti? Není to snad syn toho tesaře? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda?  Nejsou snad všechny jeho sestry u nás? Odkud tedy má všechny tyto věci?“ Obdobně pak Marek ve svém evangeliu a jeho kapitole šesté.

Takže Ježíš měl rodinu – měl bratry, které jmenovitě známe čtyři a i neurčený počet sester. Pozorný čtenář sice může namítnout, že Ježíš o všech svých stoupencích mluví jako o bratřích a sestrách, ale sám Matouš v této pasáži, ale i na konci předcházející kapitoly jednoznačně vyčleňuje jeho polorodé bratry a sestry.

Lze se jen domnívat, který a kolik z nich třeba bylo ze strany Josefa, z jeho eventuálních předchozích vztahů, před Marií, nebo pak skutečně Josefových a Mariiných dětí, eventuálně Mariiných, které měla se svým manželem Kleofášem, kterého zmiňuje ve svém evangeliu Jan a kterého si vzala po Josefově smrti. Ježíš bratry měl a minimálně ten zřejmě nejstarší z nich – Jakub se stal jeho skutečně významným stoupencem a prvním jeruzalémským biskupem.

Uznávám, že jsem vás nutil prokousat se složitým textem, který se slibovanou rodinou před soudem neměl téměř nic společného – jen jsme si postavili na jisto, že máme důkazy o tom, že Ježíš, jako historická postava existoval a že měl sourozence, byť z pochopitelných důvodů nevlastní.

A slíbený bratr před soudem? Věřte tomu, nebo ne – ale raději ano, 21.10. roku 2002 byl oznámen nález schrány na kosti mrtvých (tzv. ossuárium)  z 1. století našeho letopočtu, na které byl aramejský nápis Ya’akov bar-Yosef akhui diYeshua (Jakub, syn Josefův, bratr Ježíšův). Majitelem schrány, který s prohlášením o překladu nápisu přišel byl Oded Golan – obchodník se starožitnostmi. O dva roky později se Izraelský úřad pro starožitnosti  (IAA) vyjádřil v tom smyslu, že nápis na kostnici byl padělán a vytesán později. IAA zkonfiskovala některé cennosti z majetku Odeda Golana, včetně schránky na kosti – za účelem dalšího průzkumu a analýzy.

IAA veřejně potvrdila, že Golan se spolupodílel na padělání, načež byl zadržen policií a byl mu prohledán jak příbytek, tak i další nemovitosti. Golan byl 29.12.2004 spolu s dalšími třemi obchodníky obžalován z padělání a obchodování se starožitnostmi bez řádných povolení. Obvinění proti dvěma ze čtyř mužů byla brzy stažena, ale Golan, který všechna obvinění odmítnul stále čelil soudnímu řízení.

Golan postupně prokázal, kdy nabyl vlastnictví ke všem sporným předmětům (i k schráně na kosti, kterou koupil v roce 1976).

V procesu, který se táhnul až do roku 2012, bylo připuštěno svědectví více než 120 odborníků z různých vědních oborů a dalších svědků, spis čítal přes 10000 stran a jen rozsudek byl i s odůvodněním více než 450 stran dlouhý. Někteří odborníci se klonili k tomu, že jsou nápisy skutečně více než několik staletí staré. Hlavní spor se vedl především o druhou polovinu nápisu – tedy o příbuzenství s Ježíšem, soud se přiklonil ve svém rozsudku k tomu, že Golan se padělání nedopustil, respektive, že důkazy, které by jej z něj usvědčovaly, nejsou dostatečné přesvědčivé.

Golan tak byl sice usvědčen z neoprávněného obchodování se starožitnostmi, ale obvinění z padělání se neprokázala. Izraelské státní orgány sice reagovaly tím, že chtěly některé z dotčených předmětů zabavit pro jejich značnou historickou hodnotu, ale soudy to nepřipustily a jak schrána na kosti, tak třeba takzvaný Joášův nápis (tabulka) se vrátily do Golanova vlastnictví.

Nikdo netvrdí, že ossuárium skutečně patřilo Jakubovi, který byl bratrem biblického Ježíše Krista, ale díky soudům alespoň víme, že není moderním podvrhem.


[1] Lawrence Mykytiuk, “Archaeology Confirms 50 Real People in the Bible,” BAR, March/April 2014.

[2] Tak je uvádí ve svém díle Identifying Biblical Persons in Northwest Semitic Inscriptions of 1200–539 B.C.E. (Atlanta: Society of Biblical Literature, 2004), autor výše zmíněného příspěvku prof. Mykytiuk.

[3] Letopisy zřejmě Tacitus psal v roce 116


Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny uvedené na webu jsou včetně DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.