Právní cit jako výsledek práva?

Cit se obecně považuje za protipól rozumu. Ne vždy tomu tak je. V rozhodovací činnosti soudů se právní cit a rozum navzájem podmiňují, stejně tak jako právní, věcné a osobní hledisko, které je přikládáno povaze řešení sporu a jeho důvodům. Existuje absolutní pravda? Jaká je? Jaké postavení má právní cit v právním soudu? Rozbor a snad i řešení těchto otázek je předmětem mého příspěvku, který je současně odkazem k JUDr. Bohdanu Klinebergerovi, významnému soudci, advokátovi a stoupenci T. G. Masaryka.

Právní myšlení se od všeobecného myšlení neliší ničím jiným než předmětem. Prvotní sílu právního myšlení je tak třeba hledat v rozumu. Rozum je prostředím, jímž musí projít veškeré fyzické i psychické vlivy, má-li vzejít právní myšlenka abstraktní (právní zásada), nebo individuální (soudcovské právo). Rozum není jedinou silou právního myšlení. Z duševní činnosti totiž nelze vyloučit cit, neboť na abstraktní a konkrétní právní činnosti má cit také účast. V psychickém pochodu rozhodování nebo jiné právní účasti se rozum a cit spolupodílí nestejnou měrou. V činnosti právně abstraktní je citová stránka slabší, v právně konkrétní činnosti naopak silnější. Vzhledem k tomu vykazuje konkrétní právní myšlení úchylku od abstraktního a tato úchylka je citová.

Základní otázkou z hlediska poznání práva je vztah smyslového vnímání a rozumového poznání. S otázkou tohoto vztahu souvisí otázka, zda se člověk rodí jako tabula rasa, tedy bez jakéhokoli poznání, které získává až zvenčí. Poměr rozumu a vnímání (smyslů) byl vyjádřen zásadou "Nihil est in intellectu, quod non prius fuerit in sensu (V rozumu není nic, co předtím nebylo ve smyslech)", na které anglický filozof John Locke vybudoval svoji senzualistickou gnozeologii.

Podstatou právní činnosti je historicky nahromaděná rozumová práce, jejímž původním hmotným jádrem byla konkrétní životní situace, konkrétní skutkovost. Předmět soudcovské činnosti je dvojí: abstraktní (právní norma), konkrétní (sporný předmět). Obě části jsou v poměru podřadnosti, neboť z abstraktních zásad právních má být nalezena zásada platná pro sporný případ. Podle toho je obsahová hodnota rozsudku obdobná matematické rovnici, v níž hodnota X má být rovna hodnotě všeobecné zásady právní.

Na straně jedné se právní abstrakce odvíjí od indukce, kdy na základě pozorování jednotlivých případů se vyvozují všeobecné závěry platné jako základ právní normy. Na straně druhé soudním rozsudkem je hledána podřazenost konkrétního jevu právní abstrakci. Soucovská tvůrčí duševní činnost má tedy zde de lege species tvar dedukce, v jehož rámci je důležité nalézt úsudek v užším smyslu právním a úsudek věcný. Prvním úsudkem je nalézáno právo, jehož je v konkrétnosti případu nutno použít, druhým je zjišťován věcný stav.[1]

Uznání pravdy, jakkoli se zakládá na sebesilnějším přesvědčení, není nic jiného než víra v pravdu. V právu není absolutní pravdy. Co se "objektivní" pravdou nazývá, je pravda relativní, viděná očima dokazujících osob a těmi, kdo důkazy provádí a hodnotí v jejich celkovém měřítku i jednotlivě. Absolutní pravda předpokládá bezprostřednost vjemu, právní jasnost a "čistou" prozřetelnost a taková absolutní pravda je dána přímo v důkazu listiny. Důkazy svědecké nebo znalecké přináší cizí prvek hodnocení, jímž je utvářen vjem, který je přenášen na soudce. Tyto důkazy poskytují proto slabší stupeň objektivnosti pravdy.


Z hlediska síly vjemu můžeme důkazy členit na právní, právně relevantní, věcné a věcně relevantní. Tyto skupiny pak lze členit do čtyř řad, a to do řady 1. objektivní, 2. hraničně objektivní (hybridní, tzv. objektivněsubjektivní), 3. hraničně subjektivní (quasihybridní, tzv. subjektivněobjektivní), 4. subjektivní.

Člověk nezná absolutní realitu, nýbrž pouze tu realitu, jakou vnímá, tedy situaci, kterou a jak ji zachycuje svými smysly, prostřednictvím nichž se vytváří počitky. Realita se tak odvíjí od síly a jakosti pocitu. Hledání pravdy je zmenšování úchylky jevu od naprosté reality na nejmenší možnou míru. Soud je tedy výslednicí funkce rozumu a funkce citu. I právnímu soudu dává cit tón a jakost, jejichž prostřednictvím právní soud je zabarven subjektivní citovostí. V soudu proto neexistuje naprostá objektivní realita; vždy je v něm existentní subjektivní vnímání a čití, tedy cit, který předmětu dodává vlastnost.[2]

Vztah soudce ke sporu je dvojí: věcný se zřetelem na spornou věc a osobní se zřetelem k osobám sporu; přitom soudcův vjem vychází z jejich kombinace. Vjem není možný bez vjemu osob, neboť osoby jako původci práv a povinností nemohou být odloučeny od věci, jež je předmětem kvalifikace. Právní vědomí může dostávat zabarvení citem věcným a zabarvení citem osobním. Proto má-li soudce posuzovat spornou věc osob neznámých, v představě se loudí napřed cit z osob a pak cit z věci.

City osobní mají estetický (vnější) a/nebo morální (vnitřní) původ. Soudu by měly být bližší osobní city morální, neboť tyto city mají původ ve vnitřní hodnotě osoby a vnitřní hodnota osob vystupuje navenek jejich jednáním nebo skutky.[3] Vystoupení osob dává soudu poznatek o moralitě osob v okamžiku, kdy o skutku ještě není utvořena představa. Při hodnocení důkazů se jeví morální stránka věci a osob za důležitou pro vytvoření celkové právní představy o skutku a posouzení jeho právní relevance. Je tedy právní cit výsledkem práva (řešení sporu)?

 

 

 

[1]"K poznání toho, co jako právní norma skutečně působí, se vyžaduje i poznání tohoto působení. Toho ovšem nelze dosáhnout deduktivní metodou, tj. prostým dedukováním z textu právní normy, ale především metodami sociologickými, přihlížejícími zejména ke konstantní judikatuře soudů." Blíže viz KNAPP, Viktor. Teorie práva. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 64. ISBN 80-7179-028-1.

[2]Tady směřuji k právnímu intuicionismu Josepha Hutchesona, který uznával, že právo je neurčité a nelze ho aplikovat mechanicky. Tvrdil, že aplikace práva primárně nespočívá v logické inferenci, ale že soudci jsou k rozhodnutí vedeni svým citem pro věc a intuicí.

[3]Obecně platí, že morální cit se dostavuje po citu estetickém.


Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Zajímá se o ústavní právo a správní právo.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.