Impeachment prezidenta Trumpa dopadnul tak, jak dopadnout musel

Samozřejmě, že impeachment prezidenta Trumpa dopadnul tak, jak dopadnout musel – senátoři svým hlasováním, téměř podle stranických linií rozhodli o tom, že svého úřadu zbaven nebude. Byť se s ním v lecčems neshodnu a když dojdeme na dřeň – tedy, že měl prezident Trump vlastně žádat představitele cizího státu, aby inicioval vyšetřování příbuzných jeho výrazného politického oponenta, bylo to minimálně hloupé, možná skutečně i protizákonné. Bylo to ale zároveň i důvodem ke zbavení úřadu? No, zjevně nebylo, když se na tom senátoři neshodli.

 

 

Jak jsme už pro blog UPPV psal, minimálně v podobě, ve které je obsažen v Ústavě USA, je zbavení úřadu prezidenta podle slov jejích tvůrců vlastně legálním atentátem. Benjamin Franklin to po svém shrnul tak, že místo, aby pobouřený dav uvažoval o tom, jak se zbavit prezidenta, zbaví jednotlivce úřadu prezidenta popsaným způsobem.

Impeachment tedy nikdy neměl být nástrojem jak se zbavit politického oponenta, byť se jím asi postupně zčásti stal. Donald Trump se stal teprve třetím prezidentem v historii USA, který byl celé této proceduře podroben, přičemž ani jeden z jeho předchůdců nebyl funkce zbaven.

Možná nejblíže tomu výsledku byl paradoxně prezident, který nikdy obžalobě v Senátu nečelil, a to Richard Nixon „za aféru Watergate“, respektive za chování, kterým se snažil tuto aféru zakrýt. I v jeho případě šlo o politický útok na protivníka, ale „zabalený“ ve spoustě nelegálních a minimálně mravně zcela nepřekročitelných pochybeních ze strany prezidenta, bez ohledu na jeho proaktivní roli od samého začátku.

Trump měl relativní jistotu, jak jeho spor skončí, asi podobně silný byl i Clinton, který impeachmentu čelil před ním.

Nejvíc se asi „třásl“ o výsledek Andrew Johnson. Ten byl v roce 1864 zvolen viceprezidentem USA a po atentátu na prezidenta Lincolna v dubnu roku 1865 i prezidentem USA. Prezident Johnson v rozporu s míněním některých ostatních představitelů Unie podnikal po ukončení války vůči poraženým povstalcům až příliš vstřícné kroky, včetně poskytnutí téměř absolutní amnestie všem vzbouřencům. Stejně tak podnikal kroky k ukončení vojenské přítomnosti unijních vojsk ve státech bývalé Konfederace a chtěl, aby těmto státům byla co nejdříve navrácena všechna práva členských států Unie. 

Tehdy se kongresmani rozhodli, že Johnsonovi nastraží past, která ve formě impeachmentu přinese kýžené ovoce a umožní jim se prezidenta zbavit. Kongres tak v březnu roku 1867 schválil zákon, který prezidentovi zakazoval odvolávat úředníky z funkcí, do kterých je potvrdil Senát, právě bez předchozího souhlasu Senátu. Tento zákon měl jednoznačně chránit představitele Republikánské strany ve vládě prezidenta Johnsona, kteří s jeho postupem veřejně nesouhlasili – jmenovitě především Edwina M. Stantona, který byl vůdcem radikálního křídla Republikánské strany, které chtělo vůči poraženým zaujmout mnohem tvrdší postoj.

Poté, co se prezident dvakrát pokusil Stantona ve funkci nahradit, Sněmovna reprezentantů zahájila impeachment, který skončil v Senátu 26. 5. 1868 poměrem 35:19 sice ve prospěch odnětí funkce, což však o jediný hlas nestačilo k potřebné 2/3 většině.

Samotný proces v Senátu byl zajímavý i z několika ryze právních důvodů a politických kliček, kdy předsedající soudce Chase například navrhoval, aby prezident směl Senátu předložit důkazy, že chtěl opět pouze umožnit soudům přezkum ústavnosti Tenure of Office Act. 

Z procesního hlediska je také zajímavé to, že hlasování o prvním z 11 bodů obžaloby proběhlo poměrem 35:19 již 16. 5., načež bylo jednání na 10 dní přerušeno (aby obě strany měly prostor změnit názor hlasujících). Také hlasování o zbytku usnesení však proběhlo stejným poměrem. Obě strany se obviňovaly z uplácení, které však nikdy nebylo prokázáno.

 

Po „neprohraném” hlasování prezident Johnson dokončil svůj mandát, dokonce mu dal Nejvyšší soud později v roce 1926 i částečně za pravdu, když v rozhodnutí Myers v. United States potvrdil, že prezident může člena svého kabinetu odvolat bez souhlasu Senátu a v odůvodnění prohlásil Tenure of Office za nesprávný (derogován byl Kongresem již v roce 1887).

Publius ve svém Listě federalistům č. 65 zastává tezi, že zřízení zvláštního soudního tribunálu pro impeachment by nebylo reálné, zároveň říká, že svěřit tuto roli tak málo početnému tělesu, jakým byl tehdy Nejvyšší soud USA, by nebylo adekvátní.

Sám Hamilton ve svém eseji dochází k tomu, že se v rámci impeachmentu obzvlášť pečlivě musí hájit právo „obviněného“ na obranu a zájem na veřejném pořádku na straně druhé. Pokud jeho text čtu správně – připouštěl, že chování v úřadu, které třeba sníží jeho vážnost, sice může být problémem, ale nemělo by být řešeno impeachmentem. Jinými slovy se opět vracíme k tomu, že zbavit funkce by mělo jít u prezidenta skrz na skrz zločinného, ne však hloupého, nebo nabubřelého.

Hamilton tak říká, že na jedné straně stojí ten, o jehož funkci se jedná a na straně druhé jeho žalobci – tedy lid. Myslím, že u Trumpa zapomněli Demokraté, že zastupují lid. Lid na svou stranu zástupci opozice prostě nedokázali přetáhnout. Ano, impeachment může hrát roli v následujících volbách. Docela dobře se na něm dá poukázat na to, že Donald Trump tuto roli pojímá po svém a asi v rozporu s tím, jak si Američané představují svého ideálního prezidenta, ale to by tuto skutečnost museli umět jeho protivníci řádně využít.




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.