Kennedy x Nixon II. část

Závod odstartoval a Kennedyové dělali to, co Kennedyové uměli nejlépe – utráceli peníze. Poprvé se tak v rámci volební kampaně rozjela i kampaň „reklamní“, která měla voličům ukázat, že prezident je produkt vlastně jako každý jiný.

Nixon prodával stabilitu, spolehlivost, pocit kontinuity s prezidentem Eisenhowerem. Kennedyho milovali novináři a on miloval na oplátku je. Nixon tuto popularitu a vztah s tiskem nesdílel. Dokonce se traduje i historka, kdy se na základě výzev ze svého štábu Nixon rozhodl vyjít žurnalistům vstříc a jít si s nimi neformálně popovídat k hotelovému bazénu. Nicméně celá akce proběhla tak, že se Nixon objevil na druhé straně plaveckého bazénu v plavkách, na novináře zamával, zaplaval si a zase odešel zpět do svého pokoje, aniž by s nimi pohovořil.

 

 

Opět se vynořila otázka Kennedyho vyznání a dokonce i Kennedyho otec sám pochyboval, zda je možné, aby se katolík stal prezidentem USA. Kennedy neviděl jinou možnost, než se výzvě postavit čelem – využil nabídku některých texaských duchovních, aby přišel na debatu s protestanskými kněžími. Kennedy se umně bránil nařčením z toho, že je pod vlivem Vatikánu a že si do své vlády přivede katolíky na úkor protestantů vlastně v celku klišé frázemi, ale o to účinněji. Odpovídal, že není kandidátem katolické církve, ale Demokratické strany a že věří, že žije v zemi, kde je svobodnou volbou každého z jejích občanů ke kterému vyznání se kloní. Celá diskuze se zprvu nepřátelským publikem tedy nakonec skončila potleskem ve stoje.

Po tomto triumfu se Kennedy mohl soustředit na tzv. „Swing states“ – tedy státy, ve kterých nebylo dopředu zcela jasné, kdo z kandidátů zvítězí. Nixon naproti tomu zkusil jinou strategii – zavázal se, že v rámci předvolební kampaně navštíví všech 50 států. Byla to odvážná strategie, která se mu ale vymstila. Zatímco Kennedy věnoval veškerou pozornost státům „o které šlo“ nacestoval Nixon tisíce kilometrů a v některých případech v podstatě zbytečně.

Nixon byl jistě v lepším zdravotní stavu než Kennedy, ale tuto svou výhodu vlastně vyměnil za únavu z přílišného cestování. Navíc, i s ohledem na to, že byl znám svou nešikovností, si při vystupování z automobilu poranil o dveře auta koleno, do kterého  se mu dostala infekce, což ho na dva celé týdny upoutalo na nemocniční lůžko. I přes tuto nehodu ale Nixon ve svém plánu objet všech 50 států pokračoval.

Zřejmě počítal i s tím, že byť v tu dobu zaostával v průzkumech, vše se mu trend podaří otočit vítezstvím v první sérii televizních debat kandidátů na prezidenta USA. Obě strany se shodly na formátu 4 přímých přenosů. Tuto debatu jsem popisoval pro náš blog jinde, ale ani zde se jí nevyhneme, neboť 7 týdnů před samotnou volbou byla Amerika připoutána k televizním přijímačům. 70 milionů Američanů bylo připraveno první debatu sledovat. O Jak odlišný přístup obou kandidátů šlo si můžeme krásně ilustrovat i na tom, že zatímco Nixon měl v den přenosu i další vystoupení, JFK si celý den vyhradil přípravě na televizní debatu.

 

 

Když Nixon dorazil na místo, shodou okolností si opět narazil pochroumané koleno při vystupování z taxíku. Nixon dorazil vyčerpaný a v bolesti, Kennedy odpočatý a zrelaxovaný. Když se obou pánů produkční ptali na make-up – Kennedy, jak je ostatně dobře známo, na místě odmítnul. Nixon, který by to jinak považoval za méně chlapské samozřejmě v reakci na to, odmítnul také. Kennedy se pak nechal v zákulisí přepudrovat, zatímco Nixon nikoliv.

Kennedy vypadal dobře a kamery jej milovali, Nixon naproti tomu reagovat nedokázal – kontrast byl obrovský, umocněný i tím, že Nixon několikrát v průběhu debaty snad až přespříliš souhlasil s postojem JFK. Nixon hrál „druhé housle“ a bylo to poznat – dokonce i jeho vlastní kandidát na viceprezidenta po první debatě prohlásil, že je vše ztraceno. Známé jsou také průzkumy, které ukazují, že u rozhlasových posluchačů Nixon dopadl výrazně lépe, ale to mu pochopitelně moc platné nebylo.

Aby toho nebylo málo, Nixon nenaložil správně ani s další příležitostí, která ho mohla vynést do popředí – zatčení M. L. Kinga v říjnu 1960 – pouze pár týdnů před volbami. Nixon sám byl přítel Kinga a v první polovině minulého století stále doznívalo rozdělení na Republikány -stranu Lincolna a Demokraty – stranu secese a Jihu. Rozhodně se JFK tehdy nehrnul do první line v boji za rasovou rovnoprávnost. Nixon měl oprávněný pocit, že získá hlasy černých Američanů. Zatčení Kinga a asi padesátky dalších černochů, kteří vstoupili do bělošské restaurace a odmítli jí na výzvu opustit, vystupňované ještě i jeho nočním převozem do jiné věznice, kde mu s největší pravděpodobností skutečně mohlo jít o život, měla být příležitost pro Nixona, jak jej zachránit a potvrdit svůj status u černošské menšiny.

Kennedyho poradci mu radili se od záležitosti držet co nejdále, ale jeho švagr – Robert S. Shriver se rozhodl jít proti proudu. Pokusil se Kennedyho oslovit o samotě a měl v plánu jej přesvědčit, aby zavolal Kingově manželce a ubezpečil ji o své podpoře. Nixon se mezitím snažil zákulisním vyjednáváním získat podporu Bílého domu pro propuštění Kinga, nicméně to se mu nepodařilo. Shriver mezitím Kennedyho, který byl připraven nastoupit do letadla přesvědčil, aby Corettě Kingové zavolal – což Nixon neudělal.

Telefonát se samozřejmě dostal k novinářům a Robert Kennedy to považoval za zásadní chybu. Poměrně brzy si však tento prozíravý politik uvědomil, že je to naopak příležitost, které, vzhledem k tomu, že už se nedala odestát, se musí chopit. Robert Kennedy pak zavolal příslušnému soudci a žádal Kingovo propuštění. King pak ve svém prohlášení po propuštění potvrdil, že to byl právě Kennedyho zásah, který mu pomohl z vězení.

 

 

J.F.Kennedy se tak vlastně shodou okolností stal zachráncem největšího bojovníka za rasovou rovnoprávnost v USA, což dozajista změnilo volbu mnoha Afroameričanů.

Kennedy v tu chvíli vítězil na všech frontách, ale Nixon měl v ruce schovánu kartu nejvyšší – svého šéfa v Bílém domě – prezidenta Eisenhowera. K údivu všech v Kennedyho štábu se velepopulární „Ike“ držel dosud stranou a Nixona nikterak výrazně nepodporoval. 10 dní do voleb se Nixon rozhodl na Kennedyho svou největší zbraň konečně použít. Eisenhower se po boku Nixona účastnil několika přehlídek a volebních meetingů. Navíc se Nixon rozhodl ještě podpořit svůj status bojovníka s komunismem prohlášením o tom, že na rozdíl od svého protivníka jednoznačně vnímá dva malé ostrůvky – tehdy obsazené Tchaj-wanem za území, která spadají pod ochranu smlouvy, kterou s Tchaj-wanem USA podepsali.

V den voleb bylo všem jasné, že to bude vyrovnaný boj. JFK výsledky sledoval doma u své rodiny, Nixon nejprve odjel do Mexika, aby se pak později vrátil zpět do hotelu ke své rodině do Kalifornie. První zprávy byly jednoznačně ve prospěch Kennedyho, ale o půlnoci se obrázek začal pozvolna měnit a skóre se vyrovnávalo. Pro Kennedyho bylo velkým překvapením, že nezískal Ohio a v tu chvíli se zdálo možné, že by nevyhrál. Relativně dlouho nebylo jasné, kdo vyhrál – Nixon dokonce šel spát do vlastního pokoje, ostatně stejně tak šel spát i JFK.

Vše se rozhodovalo v Illinois, kde Nixon prohrál. Nixon velice důstojně pogratuloval Kennedymu ke zvolení. Nicméně poměrně záhy se začaly šířit zvěsti o nesrovnalostech v Illinois. Některé okrsky měly dokonce hlásit více odevzdaných hlasů, než registrovaných voličů. Stejně tak se ozývaly hlasy o volebních nesrovnalostech z Texasu. Bylo na Nixonovi, jak se k tomu postaví – kdyby byly oba státy ohlášeny v jeho prospěch, vyhrál by.

Nixon však prohlásil, že nástupnictví do role prezidenta USA nikdy nesmí být zpochybněno – zavolal Eisenhowera a domluvili se, že nebude výsledky nikterak napadat. Rozdíl 120 tisíc hlasů a smysl pro férovost jeho oponenta tak umožnilo Kennedymu stát se nejmladším zvoleným prezidentem USA v historii.

 




Autor příspěvku

Mgr. Jan Kust

Vystudoval právo na Právnické fakultě ZUČ v Plzni  a je absolventem studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. V letech 2006–2009 působil v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. Od roku 2006 působí odborný konzultant Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. a od roku 2013 na European Business School SE pro oblast angloamerického právního a politického systému.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.

K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookie. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Partneři tyto údaje mohou zkombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které získali v důsledku toho, že používáte jejich služby. Používáním tohoto webu souhlasíte.