Právo

Původně jsem svůj první blogový příspěvek v roce 2014 chtěl pojmout v poněkud odlehčenějším duchu, abychom si všichni mohli trochu odpočinout od náročnosti „velkých svátků“ a oslav, tíhy období stvořeného pro bilancování a závažnosti našich předsevzetí do budoucna, ovšem nakonec se mi to nepodařilo.

Nedávné zveřejnění úmyslu hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury předložit návrh zákona, který by ve svém konečném důsledku vedl k navrácení provádění exekucí zpět do rukou soudů, mě donutilo k zamyšlení, čím to vlastně je, že jsou soudní exekutoři vnímáni jako jedni z nejhorších. Skoro by se dalo říci, že aktuální rating veřejného mínění soudních exekutorů je srovnatelný s úrovní vnímání Romů většinovou společností, tedy velmi negativní. Paradoxně tak česká polistopadová společnost, která měla po roce 1989 vždy negativní vnímání policie, vidí v exekutorském stavu větší zlo než v této ozbrojené složce státu.

Na právnické fakultě nás učili od nepaměti, nebo minimálně v 90. letech minulého století a nejsem si jist, zda se tato teze neučí dodnes, že právo není totéž, co spravedlnost. Všichni jsme od zkušených profesorů tu tezi přejímali s určitým podivením, neboť jsme jakožto 18-25 letí studenti (tedy děti) měli z jakéhosi přirozeného rozumu za to, že pojmy právo a spravedlnost kompatibilní jsou, ba co, že jsou dokonce nerozlučnou párovou dvojící každého rozumného zákonodárství.