Druhy soudů v českých zemích od raných počátků do 16. století

V souvislosti se vznikem měst a prvních živností v raně feudálním českém státě se začalo rozvíjet soudnictví, jež bylo nejprve pojímáno jako celek se správou administrativní, tedy se správou měst. Nejvyšší jurisdikce nad městy a v soudních přích byla historicky propojena v jedné osobě, v osobě panovníka. V postupném rozvoji manufakturní zemědělské a řemeslné společnosti ve společnost, řekněme pokrokovou, se kompetence panovníka a jeho dvora s přibývajícími spory sice rozšiřovaly, ale současně se stávaly neudržitelnými. Z rozhodnutí panovníka tak vznikaly a utvářely se první soudní instituce, které byly, pro svoji významnost, obsazovány osobami povětšinou šlechtického rodu či nacházejícími se v rytířském stavu. Ocitáme se v době, kdy právo v jeho prvotní formě, úzkého okruhu a všeobecného obsahu se nacházelo teprve v počátcích aplikace, která se soustředila v rukou osob, které předznamenávaly důležitost rozhodnutí. Státní moc v tomto spektru se nedělila na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, a lidská práva neměla takový rozsah jako v letech pozdějších, za moderních demokracií. Ve středověku se soudy druhově členily podle předmětu jejich činnosti, podle místa, kde měly sídlo a hospodářské výnosnosti. Ve svém příspěvku se nyní zabývám druhy soudů v českých zemích od počátků jakýchsi prvotních quaziforem soudnictví do konce 16. století.

 

V počátečních vývojových stadiích raně středověkého českého státu byl nositelem nejvyšší soudní moci panovník. Kompetence knížete zahrnovala nejzákladnější úkoly veřejné správy, záruku veřejného pořádku a míru. Tradice u nás vycházela po celý středověk z přesvědčení, že Češi měli své právo a soudy dávno před přijetím křesťanství, a spojovala jejich počátek s nejstaršími bájnými vladaři Čech, pohanskými Přemyslovci. „Právo zemské české jest dávno nalezené, ještě od pohanstvie, a najviece od těch pánóv, kteříž jsú té chvíle byli“, psal na poč. 15. století pan Ondřej z Dubé, a do té doby kladlo ústní podání i nejstarší český soudní proces, Libušin soud.

 

Správa (administratio) byla dosud integrována v pojmu „regimen“. Soudní kompetenci v majetkových a trestních sporech vykonával i dvorský sjezd, který jinak plnil funkci poradního sboru knížete. Zasedali tu velmoži a církevní hodnostáři. Vykonával-li dvorský sjezd roli soudu, předsedal mu významný královský úředník, tzv. dvorský sudí. Ve 13. století se z dvorského sjezdu vytvořily zemský sněm, královská rada a zemský soud. Zemský sněm měl rozhodovací pravomoc a byl zákonodárným orgánem. Královská rada plnila poradní funkci a zemský soud rozhodoval spory mezi šlechtici. Královská rada plnila poradní funkci a zemský soud rozhodoval spory mezi šlechtici.

 

 

Původně se sporné věci řešily svémocí, pak se začalo uplatňovat i smluvní soudnictví. V raně feudálním českém státě působily také hradské soudy, kde jurisdikci vykonávali župani (iudices), soudci (cúdaři) a vladaři (villici). V průběhu 13. a 14. století byla hradská správa nahrazena krajskou. V čele krajů stáli poprávci (iudices provinciales), mezi jejichž úkoly patřilo také stíhání zločinců a pronásledování psanců.

 

Zemský soud větší

Nejdůležitějším šlechtickým českým soudem byl zemský soud větší, který vznikl ve 2. pol. 13. století. Obsazen byl nejdůležitějšími zemskými úředníky a přísedícími. Svými nálezy spoluvytvářel zemský soud právo. Soudní nálezy měly jako pramen práva svůj význam i po přijetí první kodifikace zemského práva, a to Vladislavského zřízení zemského v roce 1500. Teprve v roce 1627 Obnovené zřízení zemské zakázalo odvolávání se na starší soudní nálezy. Řízení před zemským soudem větším, od kterého nebylo možné odvolání, bylo poměrně složité a členilo se na tři stadia, a to půhon (přípravné řízení), líčení pře a exekuci.

 

 

Městské soudy

Před vydáním Koldínova městského zákoníku v roce 1579 bylo městské právo značně nejednotné. Situace se ještě komplikovala tím, že se v českých zemích vytvořily dvě oblasti práva. Sever ovlivňovalo saské – magdeburské právo. Střed a jih byly oblastí práva norimberského (švábského). Právo ve městech bylo určováno zakladatelem města a činností samotných městských orgánů. Podle zemských zřízení nesměli soudci při odkladu líčení pře dávat stranám rady ani naučení. Zemské zřízení z roku 1549 stanovilo za porušení tohoto zákazu trest smrti. Soudci byli rovněž postiženi za nedostavení se k soudu nebo svévolný odchod ze soudního jednání ztrátou svého úřadu. Na druhé straně byli chráněni před obviněním z nesprávnosti rozhodování a před urážkami. Delikt urážky soudce se objevuje např. v soupisu městského práva Brikcího z Licka a v Koldínově zákoníku z roku 1579.

 

Již od raného feudalismu čeští panovníci usilovali o uznání výsadního práva na hrdelní jurisdikci. Ve 14. století se o to snažil Karel IV. ve svém kodexu Maiestas Carolina. Hrdelní jurisdikci mohli posléze vykonávat feudální pánové z mocných šlechtických rodů, dále královská města. Nekrálovská (poddanská) města pak vykonávala hrdelní jurisdikci tehdy, pokud ji k tomu zmocnila vrchnost.

 

Koldínův zákoník

 

Slubní soud

Slubní soud byl zvláštní smírčí soud, stojící mimo soustavu řádných soudů. Posuzoval záležitosti menší finanční hodnoty a proti jeho výroku nebylo možno podat odvolání. Strany ve sporu si zvolily rozhodce a slíbily, že se jeho rozsudku podřídí. Naopak rozhodci se zavazovali, že budou soudit spravedlivě. O slubném soudu se zmiňují Statuta Konrádova (jejich břeclavské znění z roku 1237).

 

Hejtmanství německých lén

Pro správní a soudní agendu zahraničních (německých) lén českého státu se vytvořil v době jagellonské úřad hejtmanství německých lén. Jeho vznik souvisel s tím, že Česká koruna měla na německých územích Svaté říše řadu lén. Soud hejtmanství německých lén byl sborovým orgánem se sídlem v Praze. Nejstarší doklad o tomto soudu se datuje roku 1528. Pochází údajně z lenní knihy hejtmana Hanuše Pluka a je obsažen v lenní knize Hertvíka Zejdlice z roku 1602. Podle tohoto zápisu zasedal soud s výjimkou pátku od pondělí 9. března 1528 do soboty 14. března. První a druhý den bylo na soudě sedm přísedících, další dny šest. Podle instrukce lenního hejtmana Jana Popela mladšího z Lobkovic měl být lenní soud obsazen v době, kdy zasedal soud zemský.

 

Tři celostátní soudy

 

Dvorský soud

V českých dějinách existovaly v době předbělohorské postupně dva dvorské soudy. První z nich byl soudem obecným a vznikl za Přemyslovců. Za vlády Přemysla Otakara II. upadl pod silný vliv stavů, aby se v nové formě objevil až za vlády Jana Lucemburského, nejspíše v roce 1337. První zmínky o něm uvádí kniha Rožmberská. Dvorský soud byl panovnickým celostátním soudem a zcela nezávislý na zemském soudu větším. Věcná příslušnost dvorského soudu byla určena předmětem sporu nebo delegací panovníka v záležitostech, které si vyhradil k rozsouzení sám. Dvorský soud rozhodoval i ve věcech duchovních osob, ve věcech královských lén a v Čechách do roku 1497 soudil rovněž spory o panovníkovy odúmrti.

 

Úřední záznamy dvorského soudu se nazývaly dvorské desky. Za období před rokem 1380 se však nedochovaly. Ze zachovaných knih jsou nejdůležitější provolací knihy, do kterých se zapisovaly spory o odúmrtích a knihy půhonné. Nejstarší doklad o zasedání dvorského soudu pochází ze zemských desek a je datován rokem 1340. Podle něho podal dvorskému sudímu panu Jenci z Grunberga hejtman Království českého pan Petr z Rožmberka k rozsouzení při o meze mezi opatem a konventem milevského kláštera a Pelhřimem a Přibyslavem z Ješkovic. Dvorský soud předložil věc přísedícím a ti nalezli právo, že část sporných pozemků náleží klášteru. Zápis ještě uvádí: „A on sudí podle nálezu týchž pánuov dal jim za právo, tak že též dědictví jich opata a konventu věčné a dědičné má ...  .“

 

Komorní soud

Mezi soudy s celozemskou působností patřil od 15. století královský komorní soud, který vznikl za vlády Václava IV. Zřízeny jako královské soudy byly větší soud zemský za panování Přemysla Otakara II. a dvorský soud za vlády Jana Lucemburského. Působnost komorního soudu, který zasedal v Praze, byla v předhusitské době téměř všeobecná. Za vlády Jagellonců komorní soud již byl personálně a institucionálně dotvořeným orgánem s celostátní působností. Soud jednal vždy v průběhu roku a nepravidelně. Za vlády Vladislava Jagellonského ztratil komorní soud svoji působnost ve vedlejších zemích a jeho soudní pravomoc byla omezena jen na Království české.

 

Po přesídlení krále do Uher roku 1499 se komorní soud stal radou i soudem zemských hejtmanů. Obecným nálezem zemského soudu z roku 1488 byly z kompetence komorního soudu vyjmuty všechny spory týkající se svobodných nebo manských statků. Na poč. 16. století mohl komorní soud řešit řadu záležitostí z oblasti civilního práva. V trestněprávní oblasti soudil zhanění, pych, krádež, pytláctví a podporování zločinců. Podle Svatováclavské smlouvy z roku 1517 mohli být ke komornímu soudu poháněni i jednotliví příslušníci městského stavu, např. ve sporech o kšafty a dědické nároky. V roce 1534 Ferdinand I., který byl nespokojený s průtahy při jednání celostátních soudů, vydal Zřízení o komorním, hejtmanském a dvorském soudu, na jehož základě došlo ke spojení komorního soudu a soudu hejtmanského v jeden soud.

 

Svatováclavská smlouva

 

Apelační soud

Po porážce prvního protihabsburského stavovského povstání Ferdinandem I. v roce 1547 došlo k potrestání účastníků odboje. Jedním z trestů bylo zřízení rady nad apelacemi, tedy apelačního soudu, který panovník uvedl v život svojí instrukcí z 20. ledna roku 1548. Pomocí apelačního soudu chtěl panovník kontrolovat právní život v královských městech a ovlivňovat městskou jurisdikci. Soud pak měl být nestavovským orgánem podléhajícím pouze panovníkovi. Každý, kdo nebyl spokojen s rozhodnutím městského soudu, se mohl odvolat k soudu apelačnímu. Ten tak působil jako všeobecná odvolací instance rozhodující o odvoláních od královských soudů a odvoláních proti rozhodnutí městských soudů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Apelační soud měl rozhodovat o civilních a trestních záležitostech a jeho působnost se vztahovala na měšťany, neusazené obyvatele měst a na vyšší stavy, pokud měly majetek ve městě podléhající šosovní dávce. Při projednávání jednotlivých případů postupoval apelační soud podle pražského či magdeburského práva, které platilo v tom kterém městě, jehož rada soudila příslušnou věc v první instanci.

 

Podle Ferdinandovy instrukce z 20. ledna roku 1548 se apelační soud skládal ze čtyř pánů, dvou rytířů, čtyř měšťanů a čtyř doktorů práv. Prvním prezidentem apelačního soudu byl Ladislav Popel z Lobkovic. Soud zasedal nepřetržitě. Na žádost jedné ze stran mohlo být rozhodnutí apelačního soudu podrobeno panovníkově revizi. Na rozdíl od apelace, neměla revize, s výjimkou trestních věcí, odkladný účinek. Apelační soud také vydával tzv. slepé rozsudky, což znamenalo, že ve zvlášť těžkých kvalifikovaných právních případech mohla první instance požádat apelační soud o pomoc při rozhodování. Postoupila jí celý procesní materiál a namísto jmen uváděla vzorová jména používaná v římskoprávních formulích. Apelační soud pak rozhodl a své rozhodnutí poslal soudu prvoinstančnímu. Rozsudek nebyl pro první instanci závazný, ale ta se jím obvykle řídila. V roce 1575 Český zemský sněm vydávání slepých rozsudků zakázal.

 

Jedna z pečetí apelační soudu

 

Další soudy

 

Dalšími soudy byl např. purkrabský soud, jemuž předsedal nejvyšší purkrabí a tento soud byl kompetentní pro šlechtické spory z dlužních úpisů a smluv. Mezní soud soudil spory o hranice pozemků. Pravidla pro jednání mezního soudu stanovil traktát Jakuba Menšíka z Menštejna „O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní“ vydaný tiskem v roce 1600, který se stal součástí českého zemského zřízení. Spory o šlechtickou čest řešil soud českého zemského maršálka. Spory o majetek šlechty příslušely purkrabímu kraje hradeckého. Vedle většího zemského soudu existoval také menší soud zemský, který soudil nezávažné věci pod hodnotu 10 hřiven stříbra. V Praze také byly zřízeny speciální městské soudy, a to soud šestipanský (záležitosti trestní povahy) a soud desetipanský (spory z dlužních úpisů). V krajích existovaly nad svobodnými obyvateli soudy krajské, které nahradily staré hradské soudy. Zvláštní soudy představují tzv. univerzální soudy. Vedle starého karolinského soudu působily soudy jezuitské klementinské koleje a olomoucké univerzity. Ve městech působily i cechovní soudy.

 

Nejvyšší purkrabí

 

Církevní soudy

Na poč. 13. století se v českých zemích rozvíjí církevní soudnictví. Církevní soudy byly příslušné zejména o spory kleriků, spory o církevní majetek, o lichvu a spory manželské. Od 14. století byly příslušné i ve věcech patronátních sporů. Pravidelným církevním soudem byl biskupský (konzistorní) soud, kterému předsedal biskup nebo generální vikář. Na rozdíl od světských soudů bylo řízení před církevním soudem písemné.

 

Soud University Karlovy

K rektorskému soudu náležely sporné věci intitulovaných akademických členů. Podle univerzitních statut měl rektor soudit stručně a působit především jako arbitr. „Zvláště tvrdé sporníky nebo urážku zvlášť velikou“ řešil rektor společně s dalšími představiteli akademické obce. Univerzitní vězení se nazývalo kurník, později se objevuje pojem krmník. Vedle rektora vykonávali určitou jurisdikci děkani fakult a představitelé profesorských kolejí (probošti) a studentských kolejí (direktoři).

 

 

Židovské soudnictví

Židovský právní řád je založen na halachickém právu vycházejícím z judaismu. Pojem „halacha“ (postup) znamená zvláštní právní rozhodnutí vydané po zvážení různých názorů v Talmudu. Pražský židovský soud se scházel podle potřeby, ale pravidelně vždy v neděli v domě vedle synagógy nebo v židovské škole. Proti rozhodnutí nebylo možné odvolání. Donucovacími prostředky byly vazba a klatba (cheren). Klatba existovala ve třech stupních, z nichž nejhorší představoval stupeň třetí, tj. vyloučení ze společenství obce. Došlo-li ke sporu mezi křesťanem a židem, byl pro řešení jejich sporu panovníkem dosazen úředník, označený jako judex Judaeorum. Židovské samosprávné soudy neměly právo hrdelního trestu, to měl panovník.

 

Viničné soudnictví

Od pol. 13. století se vytvářela na Moravě zvláštní viniční zřízení. Již ve 2. pol. 13. století existoval soud viničného perkmistra, jehož pravomoc se vztahovala na všechny věci týkající se vinic. V důsledku velkého rozmachu vinařství se rozvíjelo horenské právo a pravomoc nad vinohradníky vykonával tzv. horenský soud, který byl obsazován vrchností a v jehož čele stál perkmistr (horný). Perkmistrem se mohl stát jen poctivý, spravedlivý a rozumný člověk. Pokud nebyla některá ze stran s rozhodnutím horenského soudu spokojena, mohla se odvolat k dolnorakouskému soudu ve Falkensteinu. Od poč. 17. století bylo možno podat apelaci k domácím horenským soudům.

 

Erb horenského soudu v Hustopečích

 

Mlynářský soud vodoprávní

Roku 1340 se usnesla městská rada Starého Města pražského na zřízení rozhodčího tribunálu, který by posuzoval vodoprávní spory. Soud byl obsazen čtyřmi konšely či měšťany a čtyřmi mlynáři, kteří byli vázáni přísahou. Později se soud nazýval soudem přísežných mlynářů. Soud měl pravomoc nad rozhodováním např. o tom, zda mlýny mohou zadržovat vodu k mletí, nebo o úpravě výše prahů a stavidel. Soud rovněž nařizoval čištění struh, zvyšování břehů a kladení potrubí. Za přestoupení jeho příkazů či rozhodnutí ukládal soud majetkové sankce.

 

České soudnictví má za sebou dávnou a bohatou historii. Soudnictví jako zrod historického vývoje, stejně tak jako celková podoba státu a práva, a jeho konkrétní tvářnost vždy odpovídá obecným podmínkám určitého stupně vývoje společnosti. Specifickému vývoji soudů rovněž odpovídá specifičnost potřeb společnosti a okolnosti vývoje dané země. Vysoké pojetí práva a spravedlnosti bylo odjakživa spojováno s činností soudů, v níž utkvěla představa o vládě spravedlnosti ve světě, jak ji rozuměl lid a v jejich rozsudcích si přál mít potvrzeno.[1]

 

 

 

[1] Použitá literatura:

1) ADAMOVÁ, Karolina, RIEGROVÁ, Běla, SKŘEJPKOVÁ, Petra, SOUKUP, Ladislav, ŠOUŠA, Jiří. Dějiny českého soudnictví od počátků české státnosti do roku 1938. Vydání 1. Praha: Karel Havlíček, 2005. 231 s. ISBN 90-86920-07-0.

2) KLABOUCH, Jiří. Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Vydání první. Praha: Orbis, 1967. 417 s. 11-003-67.

3) MALÝ, Karel, SIVÁK, Florian. Dějiny státu a práva v Československu do r. 1918. I. díl. 1. vydání. Praha: Panorama, 1988. 547 s. 111-104-88 02/225.

Fotografie čerpány z následujících zdrojů:

1) https://cs.wikipedia.org/

2) https://is.muni.cz/el/1422/jaro2015/MP201Zk/um/web/pages/o-do-1620.html

3) http://www.pdfknihy.maxzone.eu/

4) http://www.muzeumhustopece.cz/

5) https://www.stoplusjednicka.cz/




Autor příspěvku

JUDr. Veronika Bauerová, MSc.

Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr.) a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (JUDr.) a Ústav práva a právní vědy, o.p.s. v programu Master of Science (MSc.).

Od ukončení Právnické fakulty Univerzity Palackého je zaměstnána ve státní správě v oblasti kultury.

Ráda čte a zajímá se o obor práva.

Detail autora

Odebírejte novinky emailem

Získávejte pravidelně obsah našeho blogu do své emailové schránky.

Ceny studijních programů uvedené na webu jsou bez DPH.