Aktuality

Prokrastinace, už je tady zase…o čem to jen chce ten člověk psát? Tak předně – není tu už zase, ale je tu stále, pořád. Nikam nezmizela. Proto chce ten člověk opět připomenout, jak na ní. Samozřejmě ji velmi dobře znáte. Máte nějaký úkol, valíte ho před sebou neustále jako jistý brouk svou hnědou kuličku a ona pořád těžkne i když se třeba nezvětšuje, namísto toho, aby viditelně ubývala.

Na světě je pár míst, které by každý právník měl navštívit, neboť pro naší profesi znamenají cosi více, než jen komplex budov, nebo místo zrodu velkých právních myšlenek a kodexů – člověk v nich, jak se a podle mého ne zrovna poeticky říká, nasává atmosféru.

Na jednom z čelních míst takového právního bedekru by určitě byl i Westminsterský palác v Londýně. Westminster jako takový je část vnitřního Londýna a na jeho území se kromě světoznámého parlamentu nachází i neméně proslulé opatství a Downing street s komplexem vládních budov.

Výborný komik světového formátu, který se náhle zjevil. Po otci měl převzít rodinnou farmu. Stal inženýrem a svoji budoucnost si představoval v laboratoři, zabývající se výzkumem elektrického proudu. Snad chtěl pracovat v oblasti počítačových systémů. Nic z toho se však nestalo. Učinil velké rozhodnutí stát se hercem. Velké v tom, že představoval typicky uzavřeného, konzervativního, snad až rezervovaného Angličana, který se nyní měl stát komikem. Nemožné. Nebo možné? Rowan Atkinson si svůj rezervovaný postoj v soukromí ponechal, ale o to více do své komediálnosti dával veškerou energii, která s grimasami, mimikou, svébytným pohybem a nápaditostí vykouzlila přesvědčivou osobu, jež byla jeho opakem. Vytvořila zcela identického pana Beana, komandujícího, trochu brblajícího, závistivého, ale zároveň roztomilého mužského primitiva, který si získal srdce všech diváků. Pojďme se podívat, jak to s povahou Rowana Atkinsona a jeho postavou pana Beana doopravdy bylo.

„Hannibal ante portas!“ „Hannibal je před branami!“ Výkřiky údajně znějící Římem, když před jeho branami stanulo vojsko kartaginského vojevůdce a stratéga Hannibala. Bylo to během druhé punské války, více než dvě století před Kristem.

O 2200 let později stojíme před branami inovací a vývoje produktů. Robert G. Cooper (2011) představil před lety model etap a bran, který je znám pod názvem Stage-Gate. Slouží ke zefektivnění vývoje produktů a je (před)určen k tomu, aby se stal součástí inovačního úsilí podniků a firem. Zejména je-li toto inovační úsilí procesně popsáno, řízeno a je součástí širší strategie firmy.

Vývoj člověka je jedinečný. Jedinečný ve svých etapách, které jsou ovládány základními úkoly, činnostmi nebo skutečnostmi, jež se člověka dotýkají a předurčují ho k životním zkušenostem a/nebo dokonce životnímu rozhodnutí.  Lidská bytost se zevně i vnitřně vyvíjí, roste, přijímá zkušenosti jako životní fakta; z primitivního zárodku života vzrůstá svébytný lidský tvor, který je samotnou realitou přirozeného života a sociálního prostředí formován a vzniká tak nezaměnitelný, zcela výjimečný lidský jedinec. Vývoj psychického života lidského jedince lze zdokumentovat buď z hlediska věkového (chronologického), pročež tady by se jednalo o spolehlivou dokumentaci, nebo z hlediska nahodilých, ale zásadních životních skutečností, které úplně přesně zdokumentovat nelze, neboť ne všechny tyto etapy pokrývají život každého (např. svatba, nebo rozvod). Ve svém příspěvku rozebírám etapy psychického vývoje lidského života z hlediska věku, neboť jedině tak je možné věrohodně nastínit psychický vývoj člověka.

Zdravotní důsledky pracovních úrazů často přinášejí změnu pracoviště a v důsledku toho i nižší výdělek. Zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu nebo k nemoci z povolání došlo, je pak povinen hradit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku do výše, jakou měl před úrazem (vznikem škody). Pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku je rozhodný průměrný výdělek, jehož zaměstnanec dosáhl před vznikem škody, ve většině případů před pracovním úrazem či nemocí z povolání.

Evoluce člověka neboli jeho vývoj v postupných stádiích od nižšího řádu k vyššímu, probíhala pomocí tzv. hominizace, tedy stupňovitého růstu, rozvoje a zušlechťování člověka. Proces hominizace neboli zčlověčenšťování nebo zespolečenšťování či zkulturňování člověka byl doprovázen celou řadou změn tělesných znaků, které se odrážely v manuálních a intelektových schopnostech jedinců. Čím více se člověk tělesně vyvíjel, tím více rozvíjel a využíval svých schopností, které v nižším vývojovém stupni neměl; viděl možnosti přežití, zdokonaloval svůj život a začal se seberealizovat. S postupem života se biologická, sociální a kulturní stránka člověka zestabilizovala a člověk se stával vůči svému přirozenému prostředí vnímavější, přibývaly zkušenosti a začal být progresivnější. Rozvoj svých schopností využíval ke zjednodušení svého života, např. zdokonaloval nástroje při lovení zvěře, nebo na svoji obranu proti predátorům, anebo využíval pevnějšího materiálu při stavení příbytků. Můj příspěvek je pozastavením nad evolucí člověka a zabývá se jeho druhovým vývojem od nejnižšího řádu po nejvyšší.

V ideálním světě by se vedoucí snažili, aby se jejich podřízení na pracovišti se cítili dobře. Chápali by jejich oprávněné potřeby a požadavky a jednání s nimi by bylo nejen příjemné, ale i inspirující. Věděli by totiž, že lidé, kteří jsou ve své práci spokojení, v ní bývají i úspěšnější – a naopak. Skutečnost je však často jiná. 

Špatní šéfové jsou častější, než by se na prvý pohled mohlo zdát. Svým jednáním přitom škodí nejen svému okolí, ale i své organizaci. Jejich chování navíc často nepříznivě dopadá  především na ty, kteří svou práci chtějí vykonávat dobře nebo se snaží být se svým nadřízeným v dobrém vztahu.