Aktuality

Moje osobní svoboda začíná tam, kde končí osobní svoboda ostatních. Tak by se dalo parafrázovat známé a okřídlené rčení. Bohužel mnoho lidí si ho vykládá tak, jak se jim zrovna hodí a přesně ve chvíli, kdy se jim to hodí. „Máme přeci svobodu a můžeme si dělat, co chceme“, „Je svoboda a můžeme se projevovat, jak se nám zachce“, „Individualismus se dnes hodnotí více než splývání s davem“, „Doba se posunula, je jiný svět tak, se v něm pohybujeme, abychom byli úspěšní“. A v tom je právě ten problém.

Prokrastinace, už je tady zase…o čem to jen chce ten člověk psát? Tak předně – není tu už zase, ale je tu stále, pořád. Nikam nezmizela. Proto chce ten člověk opět připomenout, jak na ní. Samozřejmě ji velmi dobře znáte. Máte nějaký úkol, valíte ho před sebou neustále jako jistý brouk svou hnědou kuličku a ona pořád těžkne i když se třeba nezvětšuje, namísto toho, aby viditelně ubývala.

Češi jsou v efektivitě práce podprůměrní, tvrdí Eurostat, tedy Evropský statistický úřad. Rozhodně nepovažuji veškeré zprávy z „Evropy“ za mantru a už vůbec nevnímám různá evropská nařízení a hodnotící zprávy automaticky jako nezpochybnitelnou pravdu. Ale tomuto tvrzení by se mi nějak podvědomě snadno věřilo, i kdybych neměl v ruce čísla. Jenže já je mám. 

V posledních několika týdnech jsem si na mnoha jednáních opakovaně vyslechl vážně míněná slova a neméně vážně míněné rady o produktivitě a efektivitě. Až z toho šla hlava kolem. To přitom nešlo o výrobní nebo obchodní podniky, kde je to více než pochopitelné, ale v zásadě o různé úřady a neziskové organizace. 

V mnoha podnicích a organizacích nastane čas od času situace, kdy se uvolněné místo vedoucího oddělení doplní některým z řadových zaměstnanců. Ve chvíli, kdy se z takového zaměstnance nově stane šéf, musí si najednou všichni ostatní zvyknout, že časy, kdy si byli všichni rovni, jsou pryč. Jenže zvyknout si je těžké pro obě strany. V případě, že se jedná o všeobecně respektovaného kolegu, jehož kvalifikaci a schopnosti nikdo nezpochybňuje, a v týmu není nikdo další, kdo by také usiloval o vedoucí místo, je vše v pořádku.

Existují vhodné vzorce chování a pak ty méně vhodné. Existují dobré a špatné. Existují vzorce chování, které je možné označit za úspěšné i méně úspěšné. V obecné rovině ale téměř nikdy nelze říci, že existuje univerzálně správný vzorec chování. Jestliže všechna ostatní hodnocení lze zobjektivizovat, tak správnost chování a vlastní prezentace, přístupu k práci nebo kolegům je čistě individuální záležitost.

Po několika letech usilovné práce a při znalosti značného množství různých technik a metod pro častější dosahování cílů a vyšších cílů jsem začal přemýšlet nad tím, zda existuje nějaké univerzální a jednoduché tajemství produktivity. Tomuto přemýšlení jsem obětoval pár večerů a skelniček vína abych nakonec dospěl k názoru, že pokud nějaké tajemství produktivity skutečně existuje, tak já jsem ho neobjevil. Nikoli pokorně, ale se zklamáním jsem se tedy vrátil k myšlence, že jedinou správnou variantou je zvládání některých ze stovek taktik pomáhajících lépe zvládat organizaci času a sytém práce. Opět jsem se vrátil k myšlence, že produktivita je ucelený koncept charakteristický propojením jednotlivých proměnných. V tu chvíli, kdy jsem už vzdal vymýšlení jednoho jediného tajemství produktivity, se objevilo. Neexistuje jedno jediné tajemství produktivity, jsou jich desítky, možná stovky a teprve dohromady tvoří výsledek.

Páteční odpoledne se v podnicích stávají neoficiálním „ulívacím“ časem, kdy se obecně ví a toleruje, že pracovníci se přestávají soustředit na svoji práci a raději plánují aktivity na víkend. Motivace pracovat často klesá i kvůli pocitu těchto zaměstnanců, že páteční praxe je všude obdobná. A protože stokrát opakovaná lež se stává pravdou, tak v páteční odpoledne se taková zažitá pravda stává i dokonalým alibi. Což celospolečensky spouští fenomén, že se tak chová většina lidí a málokdo z jiných firem aktivně pracuje a pokoušet se o obchodní aktivity v tento čas vypadá téměř zbytečné.

Tak jsem zase byl minulý týden na jednom obzvláště zajímavém pracovním setkání. Vůbec netuším, jak je možné takovou akci ještě v dnešní době absolvovat, když mají skoro všichni lidé doma televizi a internet a denně sledují, jak se jiní lidé chovají na schůzkách nebo akcích a přesto si z toho nevezmou vůbec žádné ponaučení.

Mnozí zaměstnavatelé před zahájením olympiády řešili, jestli mají zaměstnancům sledování sportovních pořadů v pracovní době, ať již na internetu, on line nebo v rádiu, případně jim kvůli časovému posunu a tradičně velkému zastoupení mnohdy pouze pasivních sportovců v kolektivu povolit a riskovat tak nebo přímo akceptovat nižší produktivitu práce, někteří zvolili opačný přístup – dívat by se zaměstnanci měli povinně.