Aktuality

„Tak jsem tady šéfe,“stroze konstatoval Venda po vstupu do kanceláře svého vedoucího a dodal: „Už jste si to rozmysleli a dáte mi doporučení…? Vedoucí jen provinile sklonil hlavu a kamarádsky Vendu odbyl: „Ale ještě ne, pořád to projednáváme a tak nevím, jak dopadneme…“

(Ze soudní síně)

Emil. Přesto, že mu není ještě ani třicet let, má už dostatek zkušeností. Nejen životních, ale i pracovních. Protože vystřídal již několik zaměstnání, dobře ví, kde mu to může nejvíce „sypat.“ „ Stačí jen trochu zavrzat mozkem a je po starostech,“ je jeho životní krédo. Tím se také řídil. Výsledek jeho usilovných úvah, jak přijít k penězům bez větší námahy, se dostavil. Večer vytáhl z garáže modrou škodovku a vydal se do ztichlých městských ulic. Vybral si nejvhodnější dobu, kdy končily kulturní a společenské akce, na střechu připevnil tabulku s nápisem „Taxi“ a o zábavu, vlastně zaměstnání, bylo postaráno.

Pro úvod dnešního blogu jsem si vzal příklad z mé advokátní praxe. Zaměstnankyně jednoho úřadu měla neustále konflikty s klienty.  Nejednala s nimi korektně, někdy se k nim chovala i hrubě. Klientka si např. stěžovala na to, že „nebyla řádně poučena o možných důsledcích nepředložení některých písemností.“ Jiná občanka si stěžovala, na „její nevhodné chování a výroky  s tím, že „jejím zaviněním  došlo k řešení záležitosti o poskytnutí příspěvku „prodlení o asi tři měsíce.“

V poslední době se ve sdělovacích prostředcích objevují právní názory, které vysvětlují, kdy zavedení kamerového systému na pracovišti může zasahovat do ochrany soukromí zaměstnance. Mnohdy se jedná o stanoviska, která nejsou zcela v souladu s právem EU a s pracovněprávními předpisy, zejména zákoníkem práce.

(Ze soudní síně)

Paní Irena s vozíkem nazývaným „ještěrka“ jezdila na pravidelné lince, avšak neupravené jízdním řádem, ze skladu do přípravny materiálu, pěknou řádku let. Vždy rychle a spolehlivě, bez zpoždění, takže i spolupracovníci uznávali její kvality častými otázkami, kdy už dostane na ten svůj mercedes řidičák.

(Ze soudní síně)

Neberte titulek doslova. To jen starý Klapzuba v pohádkovém románu Karla Poláčka  dovedl bez důkladné trenérské teorie i praxe  mužstvo svých zdatných synů až na nejvyšší příčku světového fotbalového žebříčku. A samozřejmě – jen v pohádce.

(Ze soudní síně)

Cesta v rychlíku, spojujícím hlavní město s jihočeskou metropolí, příjemně  ubíhala. Nikomu z cestujících nevadilo velké vedro a ani takové obsazení našeho nejmasovějšího dopravního prostředku, jakým je vlak a ještě k tomu v pátek před víkendem. Vidina dvou volných dnů dokázala ukolébat téměř všechny cestující v jednom kupé k příjemnému snění o koupání v jihočeských rybnících nebo o chladivém pobytu v lese či na chatě.

(Ze soudní síně)

Když za sebou Tomáš zabouchl dveře svého pokoje, bylo už hodně po desáté hodině večer. I ostatní členové rodiny a přátelé se pomalu vytratili z obývacího pokoje. Teď s sebou  hodil do křesla, do toho, co stálo nejblíže u dveří, a přemýšlel, jestli by za daných okolností nebylo jednodušší v něm strávit celou noc. Velká únava po příjemně prožitém víkendu na chatě u vody a ještě pár sklenek dobře chlazeného vína vypitého s přáteli, byly soupeři, s nimiž Tomáš jen velmi obtížně zápasil. I přesto se mu však podařilo svléknout šaty a na cestě k lůžku dokonce i boty a ponožky. Zanedlouho pak byl v opravdové říši snů…

(Ze soudní síně)

Otázka vyslovená v titulku, jistě vyvolává u řady občanů nejrůznější představy. U někoho toužebně očekávání vyhlášení tažených čísel ve Sportce, další se zase chvěje  netrpělivostí při slosování hry Euromiliony nebo při sázení na sportovní utkání, a jsou i takoví, u nichž představa auta symbolizuje závistivé pohledy sousedek, pro jejichž realizaci se dělá všechno možné i nemožné…