Aktuality

Dalším z modelů, který na přednáškách (tematických setkáních) ke strategickému managementu zmiňuji jen okrajově, je EFQM Excellence Model. Domnívám se, že reálně si zaslouží více pozornosti ze strany manažerů a podnikatelů, proto ještě volím alespoň formu článku na blogu. Snad bude čtenáře inspirovat k tomu, aby se s modelem seznámili blíže, začali s ním pracovat a využili jej ke svému užitku pro zlepšování, například jako komplementární doplněk konceptu Balanced Scorecard.

V mnoha podnicích a organizacích nastane čas od času situace, kdy se uvolněné místo vedoucího oddělení doplní některým z řadových zaměstnanců. Ve chvíli, kdy se z takového zaměstnance nově stane šéf, musí si najednou všichni ostatní zvyknout, že časy, kdy si byli všichni rovni, jsou pryč. Jenže zvyknout si je těžké pro obě strany. V případě, že se jedná o všeobecně respektovaného kolegu, jehož kvalifikaci a schopnosti nikdo nezpochybňuje, a v týmu není nikdo další, kdo by také usiloval o vedoucí místo, je vše v pořádku.

Kde a kdy vznikl náš první jazyk? Jaké jsou jeho počátky? Kdo ho sestavil? Jaké měl staroslověnský jazyk grafické a fonologické zpodobnění a jaké byly jeho zvláštnosti? Existuje vývojová prostupnost mezi hlaholicí, cyrilicí a latinkou? Staroslověnština se vyvíjela ve třech památkově dokladovatelných časových etapách, které současně můžeme označovat názvy písem, tedy dobou hlaholskou, cyrilskou a dobou latinskou. Tyto doby jsou poznatelné prostřednictvím literárních škol, které působily v oblasti písemnictví a daly tak písmu vyniknout již tím, že slovanská abeceda v hlaholici, cyrilici a v latince byla písemně zachycována v listinných památkách. Snad jedině tyto podklady mohou být svědectvím archaických zvláštností staroslověnského písma a současně komparativním materiálem analyzujícím jeho vývoj. Přímo dokladovatelným se písmo stává grafologickými a fonologickými znaky, které jsou ozvláštněním jazyka a jimiž se jazyk stává zcela jedinečným a bezprostředním.

Zakladatelem ryzí nauky právní je Hans Kelsen, významný právní vědec a tvůrce rakouské spolkové ústavy z roku 1920. Ryzí nauka právní se odvíjí od právního pozitivismu 19. století, neboť je pro ni kořenem úvah, nicméně ryzí nauka právní jde ve svých myšlenkách dále. Ryzí nauka právní totiž striktně rozlišuje a od sebe odděluje „Sein“, tedy okolnost, která je (je zde nyní, existuje) od „Sollen“, tedy okolnosti, která má být. Těžištěm a zároveň spojnicí mezi „Sein“ a „Sollen“ je podle Kelsena fikce „Grundnorm“, jejímž prostřednictvím lze na účinné normy nahlížet jako na normativně platné, tedy na právo ve své celistvosti s účinností a platností. Fikce „Grundnormy“ je skutečností, kterou se ryzí nauka právní odlišuje od právního pozitivismu, který naopak skrze nedělitelnost „Sein“ a „Sollen“ považuje právo za platné. Předmětem zkoumání ryzí nauky právní je otázka teoretické a logické poznatelnosti normativní vědy, okleštěné o přídatky jiných věd či morálky. Odpovědí na tuto otázku je „Grundnorma“, jejímž prostřednictvím Kelsen učinil normativní právní vědu za možnou.

Ve spolupráci se Stálou konferencí českého práva a Pražským právnickým podzimem si Vás dovolujeme srdečně pozvat na nastávající odborná sympózia, kulaté stoly, workshopy a právnické salony. Pro více informací o akci klikněte, prosím, na její název.

Lidská důstojnost neboli humanita je součástí samotného lidství. Je onou specifickou kvalitou, která staví člověka do druhově nezaměnitelné veličiny. Je jeho samotnou identitou. Je hodnotou, kterou je člověk nahlížen jako individuum a současně jako sociální tvor s příslušností k lidskému společenství. Lidská důstojnost je nejvyšší ústavní princip, který není a nemůže být podřízen ostatním základním právům, neboť se nalézá v jejich jádru. Je jejich těžištěm. Lidská důstojnost ostatní základní práva interpretuje, propojuje a současně se stává nástrojem jejich ochrany. Stává se  jejich atributem.

Zákoník práce (dále ZP) jako základní pracovněprávní předpis plní nejen funkci regulující personální praxi, ale řadou ustanovení chrání slabší stranu pracovněprávních vztahů – zaměstnance. Je to zejména v oblasti skončení pracovního poměru nebo změny druhu práce. Stanoví jednoznačné důvody pro skončení pracovního poměru a přitom zohledňuje určité sociální, zdravotní nebo jiné situace, v níž se zaměstnanec nachází. Legislativně se tento postup označuje jako“ochranná doba“ v pracovním poměru.

Jedním z hlavních rysů muzeí je veřejné působení uvnitř i navenek. Tuto stěžejní funkci rozvíjí jednak prostřednictvím vzdělávání, které formou interaktivního učení poskytují a jednak prostřednictvím podpory vzdělávání či sebevzdělávání, neboť muzea jsou nástrojem tzv. celoživotního vzdělávání, čímž mohou být pravidelně zařazována do škol či jinak integrována do vzdělávacího systému. Muzea poskytují praktickou ukázku a jsou dlouhodobým doplňkem k teoretickému pozadí. Neslouží jen dětem, ale i dospělým, kteří si chtějí upevnit vědomosti a nabyté zkušenosti, případně je rozšířit či prohloubit vyvažováním o nové vědecké objevy. Učení se prostřednictvím muzeí je učení se prostřednictvím nového způsobu komunikace formou příběhů, aby v nich lidé porozuměli souvislostem, které se týkají jejich životů. Sbírkový fond muzeí můžeme považovat za podklad interpersonálního působení založeného na místních souvislostech. Je vstřícnější a srozumitelnější formou komunikace. Silný prožitek včleněnosti současnosti do dějin nás uvádí do souvislosti širších časových horizontů, do nichž vstupuje celá škála všeho jiného - kultur, způsobu života, činnosti společnosti, apod. Učení prostřednictvím sbírkových předmětů může vést k jinému pohledu nejen na historii, ale i na současnost a k jinému pohledu na její naléhavost. Jde o volnost, kterou autentický prožitek otevírá. Tuto volnost dostáváme skrze předměty v muzeích, které jsou autenticky „sběrodatné“ a vedou tedy k autenticitě poznání. Můj příspěvek se týká jedné sbírkotvorné instituce, která dne 15. dubna roku 2018 oslavila své dvousetleté výročí.

I když titulek našeho blogu „zavání“ dřívějším kádrováním, je odpověď jednoznačná. Významnou součástí personální činnosti zaměstnavatelů je vedení osobních spisů zaměstnanců. Zejména v poslední době, kdy nabyla účinnosti řada nových nebo novelizujících předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti, je zdůrazněn význam personální agendy na tomto úseku.

Právní cit, ať již v menší míře pocházející z abstraktních právních norem, nebo ve větší míře ze soudcovského práva, má podle mého názoru své historické předchůdce. Ty spatřuji jednak ve francouzské škole právní exegeze, tzv. textualismu a jednak v právním intuicionismu (hunch theory). Existují tak dva historizující proudy interpretace zákona či obecně práva, kdy jeden umírněný proud sleduje pouze text a zavrhuje právní obyčeje, tvořivé či vědecké soudcovské právo nebo konstruktivní právní jurisprudenci a ten druhý naopak zdůrazňuje schopnost intuice soudce, jeho praktickou dovednost či schopnost zařadit do práva své právní a životní zkušenosti. Uvnitř proudů existuje různost názorů, každý proud má své zastánce, kritiky či odpůrce. Žádný z těchto proudů se neřadí k pozitivistickému, ani k přirozenoprávnímu pojetí. V závěru uvádím svůj názor, který se zaměřením na oba tendenční směry nesouhlasí s tradiční právní teorií o abstraktních právních normách. Vedle toho se text věnuje náhledu na praktický přístup soudce k právu.