Aktuality

Pro pana Nováčka, mezi sousedy známého pod přezdívkou Lóskan, byla zima nejkrásnějším obdobím. Již v létě se mu při pomyšlení na domácí jaterničky a klobásky sbíhaly sliny, a proto pašíkovi Vendovi – jak  mu něžně říkal – zchutňoval pokrm jak se patří. Vepřové hody se u Lóskana  neskládaly jen z domácích lahůdek, ale byly doplněny „řízným truňkem.“ Pan Nováček dokázal totiž nejen vykrmit Vendu hodně přes metrák, ale měl dokonalý recept i na domácí pálenku. Sousedé ji hodnotili jako bezkonkurenční v celé vesnici. Lóskan byl na všeobecné uznání ovšem  velmi hrdý a o to více přihnojoval v létě své stromy ve švestkové aleji, která byla jeho dokonalou zásobárnou materiálu pro výrobu domácí slivovice.

Franta s Otou byli dobří kamarádi. Předpoklady k jejich vzájemné souhře vytvořilo nejen společné obývání kancelářské místnosti na pracovišti, kde trávili den co den za počítači nejméně osm hodin, ale i zájem mimopracovní: oba byli náruživými fotbalovými fanoušky. Proto zasvěcenými sportovními úvahami a komentáři si zpestřovali život při práci s počítačovými programy, společně chodili na pravidelný gáblíček a vzájemně čelili všem „nástrahám“ vedoucích…

S přibývajícími čárkami na stupnici teploměru se Milanovi rozjasnila tvář. Jeho řidičská schopnost se v něm nezapřela, a proto ho napadlo, že by mohl z garáže vytáhnout skútr a vydat se s kamarádem na toulky po vlastech českých. Od slov nebylo daleko k činům. Skútr odborně prohlédl, nejdůležitější součástky důkladně zkontroloval a co bylo třeba tak seřídil, sbalil tlumok s konzervami – a byl připraven. 

Podle tvrzení ekonomů mají být potvrzení o vyplacené mzdě, lidově nazývané výplatní pásky, barometrem pracovního výkonu. Nechci však zkoumat závislost výše finanční odměny na pracovní činnosti. Údržbáře Lojzu to stejně nezajímalo. Hlavně, že dostal své peníze a o další věci se nestaral. Jen v duchu rozdělil šestnáct tisíc, které dostal na bankovní účet, podle dříve známých požadavků manželky.

Koho by nelákala! Jules Verne na ni potřeboval 80 dní s notnou dávkou fantazie, tuzemské cestovní kanceláře ji nabízejí letecky za 20 dní. Po místech opravdu lákavých: Dillí, Tokio, San Francisco, Niagarské vodopády…I když pro mnoho lidí stále zůstává defilé těchto světových velkoměst a atrakcí jenom touhou, řadě jednotlivců se plní jejich dávné romantické sny o cestování…

„To se divím, paní Vondrušková, proč s manželem pořád chcete nové auto. Čekají vás jen samé náklady na údržbu i na provoz. Víte, jak se takový auťák prodraží? Podívejte se na nás“, radila paní Bartůšková a dodala: „Jsme s Pepou sami, bez dětí a auto nechceme!“ Přitom už zapomněla zdůraznit, že mají přepychově zařízený byt v osobním vlastnictví  a výstavní chatu v Posázaví.

Rudolf by na burze sběratelů kuriozit mohl nabídnout svůj zápočtový list.  Do třiceti let stačil změnit více než deset zaměstnavatelů. To vyznačovalo jeho klopotné hledání podniku, který by nejlépe splnil jeho finanční požadavky. Žádný nebyl dost dobrý k tomu, aby v plné míře uspokojil jeho potřeby. Měl rád ženy, ony zase jeho a každá láska něco stojí. Zejména tehdy, když se vyznává po večerních vinárnách a kavárnách. K  tomu však žádný zaměstnavatel nepřihlížel. Rudolf dostával pouze to, co si vydělal.

Čtyřicetiletý inženýr Milan byl spokojen. Svůj byt v osobním vlastnictví měl vhodně zařízen nábytkem nejnovějšího typu, v šatníku mu nechyběly oděvy šité podle módních žurnálů a do zaměstnání ve výzkumném ústavu nejezdil přecpanými tramvajemi, ale novým Superbem. A protože v zaměstnání patřil mezi pracovníky – jak prohlašoval jeho vedoucí – s otevřenou hlavou, byl vybrán do skupiny, která měla odjet na dlouhodobou služební cestu do zahraničí.

Časový signál oznamující čtvrtou hodinu po poledni, a tím i konec pracovní doby, přijalo osazenstvo kanceláře s uspokojením. Téměř šedesátiletý účetní Křivánek shrábl zaprášená lejstra a uložil je do třetí zásuvky stolu od leva, korespondentka Marta vyjmula z kabelky zrcátko s nezbytnými kosmetickými přípravky a vedoucí ekonom Prášek měl už dávno sbaleno před „padla“. Nebylo také divu, právě slavil padesátiny a pracovní dobu ten den příliš nevyužíval. Gratulantů přišlo nepočítaně a s každým si musel stisknout ruku a popovídat. Soustředit na práci se tedy nemohl a časový signál byl pro něj vysvobozením.

Byl to docela obyčejný úřad, kde lidé chodí do práce o pět minut později a v závodní jídelně pobývají na svačině o chvilinku déle, než je zákonná třicetiminutová přestávka. Vaří si tam kávu a důležitě pobíhají s kupou lejster z kanceláře do kanceláře. A pokud zbude trochu času, tak dokonce pracují. Prostě – úřad jako každý jiný.